
Popravdě měl jsem trochu obavy, jestli se tam všichni vejdou.
Taky se mi zdálo, že tady mám jako jediný opravdový strach. Ale určitě se mi to jen zdálo.
Upřímně, tornáda mi nahánějí hrůzu.
Všude kolem nás bylo plno hovoru a spěchu.
Všichni se tlačily do bezpečí tělocvičny.
Slyšel jsem profesory kolem nás jak se všechny snažily usměrnit a navést tak aby se nikdo netlačil a nepostrkoval. Bylo tu moc lidí namačkaných na sebe a zdálo se mi že postupují pomaleji než předtím. Dostal jsem neuvěřitelnou chuť začít řvát ať si pohnou.
Jen když jsem si představil jaké nebezpečí číhá venku po zádech mi přejel mráz a byl jsem rád že Gerard je vedle mě.
Chytil bych ho za ruku kdybych mohl. Od holky by to určitě pochopil víc. Nesebral jsem k něčemu takovému odvahu.
Ulevilo se mi když jsme vpadli do učebny, kde nebyla hlava na hlavě.
Ne že bych trpěl klaustrofobií ale všichni ty lidi namačkaní na sebe a ta panika kolem ve mně ty pocity vyvolali.
Zhluboka jsem se nadechl a posadil se do své lavice vzadu.
Na Gerarda jsem se ani nepodíval a sklopil jsem hlavu, kterou jsem měl ještě pořád toho hluku a lidí venku. Cítil jsem jak si taky sedl potichu do lavice vedle mě.
Nic neříkal, alespoň v té chvíli ne.
Ve třídě bylo nepříjemné ticho, které rušilo jen hučení, skoro jako kdyby tu lítalo hejno hmyzu; dost mě to rozčilovalo. Moje hlava se co nevidět rozskočí.
"Franku?" Gerard se letmo dotkl mého zápěstí.
Jeho dotek celým mým tělem poslal elektřinu. A v místě kde se mě dotkl to tak zvláštně pálilo, ale ne nepříjemně.
Zvedl jsem k němu oči.
Jeho výraz byl nyní ustaraný a na jeho čelo bylo lehce zamračené.
"Jak ti je? Je ti spatně? Jsi hrozně bledý."
Ah chtělo se mi tak strašně omotat své paže kolem něj.
Pevně je kolem něj sevřít a zabořit hlavu do jeho krku.
Potřeboval jsem cítit bezpečí něčí náruče, v tomto případě Gerardovy protože takhle jsem si přišel jako malé dítě.
Malé hloupé dítě co má strach.
A přitom já nejsem dítě. Už dávno nejsem dítě.
Neměl bych se takhle cítit.
"Ne v pohodě." Zalhal jsem radši.
Odvrátil jsem od něj pohled a koukal na ušmudlanou podlahu pode mnou.
Raději jsem hrál, že jsem v pohodě, i když mi Gerard nevěřil ani slovo. Viděl jsem totiž, jak se na mě dívá. Chtěl ještě něco říct, ale já radši koukal na podlahu.
Odvrátil se ode mě a už se mě nesnažil na nic ptát. Bylo mi to líto.
Z chodby jsem už neslyšel žádné hlasy.
Nastražil jsem uši a snažil se zachytit nějakou stopu zvuku nad námi.
Nic jsem ale neslyšel.
Profesor přišel hned vzápětí a řekl, ať zůstaneme tady na svých místech a nikam nechodíme a jsme v klidu, odešel a po chvíli se vrátil zpátky.
Mezitím vypadla elektřina. Najednou jsme seděli v úplné tmě. Několik lidí vykřiklo a ostatní vyndali mobily aby osvětlili místnost displeji. Vypadalo to jako oči v dálce co vás sledují.
Musím říct, že nejhorší místo kde se dá uvíznout, je škola.
Znervózňovala mě přítomnost profesora, který na nás shlížel jako sup. Začal jsem se nudit a být nervní.
Nejhorší ze všeho na tom všem asi bylo, že jsem pocítil můj měchýř který nutně potřeboval vyprázdnit.
Je to směšný, že vám nedaleko nad hlavou zuří nebezpečné tornádo a vy máte co dělat abyste se nepočůrali.
Nemusím opakovat, že z tornád mám hrůzu, ale stejně mě zajímalo jak to teď venku vypadá.
Vzpomněl jsem si na mojí matku. Doufám, že je taky zalezlá někde ve sklepě.
Kancelář ve které pracuje je odsud nedaleko. Byl jsem si jistý, že tam určitě mají taky nějaký sklep nebo tak. Ale i tak jsem měl chuť´t zvednout mobil a zavolat jí jestli je v pořádku.
Přišlo mi divné, že jsem chtěl volat já jí.
Nemá zavolat ona mě?
A co když se jí něco stalo? Co když jí sebralo tornádo zrovna když vytáčela moje číslo…
A kde budeme bydlet když to zničí naší budovu?
V jedné chvíli mi projel hlavou celý seznam věcí v mém pokoji o které bych přišel.
Mohl bych je pak najít roztroušené po celém městě.
Sledoval jsem digitální hodiny na displeji mobilu, který jsem měl položený před sebou.
Dalších 5 minut…
A vážně jsem potřeboval na záchod.
Jako klidně jsem si mohl říct, že si jen dojdu na záchod, protože záchody jsou naštěstí i tady dole. Ale já si neřekl.
Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla nějaký jiný profesor s baterkou a zavolal na našeho, oba pak vyklouzli ze dveří a protivné světlo baterky zmizelo.
Moc jsem o tom nepřemýšlel. Ještě než jsem se zvednul jsem si šáhl do mikiny, kterou jsem měl přehozenou přes židli pro cigára a posvítil jsem si na cestu ke dveřím mobilem.
"Kam jdeš?" ozval se Gerard ze tmy.
Ukázal jsem na dveře a až když jsem se k nim dostal jsem si uvědomil, že nemohl vidět jak na ně ukazuju.
Vzal jsem za kliku.
Výborně. Oba profesoři byli pravděpodobně v tělocvičně, protože jsem nikde neviděl světlo baterky. Zpaměti jsem rychle procházel chodbou a osvětloval si aspoň kus přede mnou. Po několika pokusech jsem konečně nahmatal kliku od záchodků.
Čekal jsem v místnosti absolutní tmu, ale někdo sem dal dvě svíčky. Jednu jsem vzal z umyvadla a zavřel se v jedné z kabinek.
Bylo mi jedno, že mě tu někdo nachytá. Potřeboval jsem trochu zklidnit nervy, ale nejdřív jsem si samozřejmě ulevil.
Rozhodl jsem se zůstat tady dokud mě nikdo nezačne hledat. Ale nejspíš nezačne, protože já jsem všem ukradený.
Takže mě najdou až sem někdo vleze a ucítí to tady, ale prostě mě to bylo fuk.
Dokonce jsem ukradený i Gerardovy, který sedí ve třídě a vůbec se nezajímá o tom kde jsem!
…i přesto, že jsem odešel beze slova.
Určitě je naštvaný. I když on nemá důvod být naštvaný. Nejsme spolu a já si můžu dělat co chci. Takže jsem dokouřil druhou cigaretu a za okamžik už lovil třetí, když jsem uslyšel jak se otevírají dveře.
"Franku?!"
Seděl jsem potichu ani jsem nepípl a dveře se začaly zavírat.
Kurva jsem hovado…
"Gee..to si ty?"
Dveře se opět otevřely a já slyšel jak Gerardovy kroky směřují dovnitř po zaprášené podlaze.
"Kurva tady je tma…a odkdy kouříš tajně na záchodech?"
Dveře od kabinky se otevřely. Bylo to trochu zvláštní situace. Seděl jsem na zavřené záchodové míse. Vedle na zemi jsem měl položenou svíčku, takže tu stejně moc světla nebylo.
Dveře od kabinky v které jsem seděl se pootevřely a v tom nejasném světle svíčky jsem spatřil Gerardův obličej.
"Ahoj." pozdravil jsem ho a trochu se usmál.
"No teda Franku…" řekl na oko pohoršeně a pak se začal potichu smát. Při tom si dal ruku před ústa a na tváři se mu objevil dolíček. Nepřestával mě udivovat. Chtěl bych být klidný a všechno nadlehčovat jako on. V tu chvíli jsem si začal připadat hloupě kvůli svému dětinskému strachu.
Natáhl jsem s úsměvem ruku v které jsem držel krabičku. Ještě pořád mi srdce divoce tlouklo z jeho přítomnosti. Uvědomil jsem si, že to asi jen tak nepřestane.
"Díky." vytáhl si cigaretu a vložil do úst. Už jsem chtěl vytáhnout zapalovač, ale on zvedl svíčku a zapálil si o ní.
Asi jsem trochu sklouzl, když jeho tvář ozářilo světlo svíčky tak zblízka.
Chvíli jsem ho pozoroval jak potahuje, z jeho obličeje byl vidět jen ztemnělý obrys jeho profilu a mě tahle chvíle připadala neskutečná.
"Co budeš dělat, když to přežijeme?" vypálil na mě najednou otázku a já se na něj podíval abych zjistil jestli se mi to, že promluvil nezdálo.
"Myslím, že nejsme v ohrožení života…"
"Ale spousta lidí venku ano…třeba kdybych se dneska zpozdil o něco déle…nestihnul bych to." Usmál se jako kdyby právě řekl vtip.
"Ale si tady…"
"Víš, každý den nás něco ohrožuje. Zítra tě srazí autobus Franku a co? Na co čekat, proč pořád něco odkládat, když to můžeš udělat teď. Můžeš mít aspoň malý šťastný pocit uvnitř, že jsi něco dokázal…"
"O-o-čem to mluvíš…? zakoktal jsem se protože jsem měl nepříjemný pocit, že tím někam míří a on pokračoval.
"Víš, to je těžké. Nikdo si to pořádně neuvědomí dokud se něco nestane. Člověk je sám, pořád, když se narodí, žije…někdo umře v šesti letech a nikdy nepozná…" odmlčel se a uchechtl se "…lásku. Nevím ať ti to zní hloupě jak chce. Někdo kolem svý životní lásky chodí roky a nic nedokáže udělat a pak mu to proklouzne mezi prsty. Může si to třeba vyčítat do konce života…"
Chápal jsem co říká…znám to, mám to před očima.
"A pro někoho jako jsme já a ty…" odmlčel se a já měl skoro pocit, že začne plakat, ale jeho výraz byl najednou tvrdý a už jsem v něm nemohl číst. Začal se zvedat a asi chtěl odejít a já se v půlce jeho cesty ke dveřím vymrštil protože do mě jeho slova najednou udeřila jako to dělává elektřina.
"Gee, já to nechápu..prosím" Chtěl jsem vysvětlení. Byl jsem ještě víc zmatenější i když všem ostatním by to bylo už dávno jasné. Proč nejsem schopen uvěřit?
Jen cítit dotek jeho rtů. Jeho dlaně na mé tváři jemně ji hladící. Jeho tělo na mém. Studené kachličky na mých zádech, propletené prsty. Líbal mě a nechtěl mě pustit stejně jako já jeho. Jemně jsme se dotýkali a naše zrychlené dechy naplnily místnost.
"Už chápeš Frankie?" zašeptal do mých rtů a já přikývl.
Tiskl jsem si ho blízko k sobě abych cítil jeho teplo. V duchu jsem mu vyzníval svou lásku a stejně tak to dělal i on, skoro jsem slyšel jeho miluji tě, které jsem mu stokrát oplácel beze slov.
Seděli jsme znovu na podlaze, všechno se změnilo. Zoufale jsem se tiskl k jeho rtům, on zoufale přitahoval moje tělo blíž.
Někde vysoko nad námi se ozvala hlasitá rána. Jemně jsme se od sebe odtáhli ale naše rty se pořád dotýkali.
Přemýšlel jsem co to tak mohlo být. Začal jsem být zvědavý.
"Chceš to vidět?" zašeptal a z jeho tónu mi naskočila husí kůže. Ne že by to bylo děsivé…řekl to tak vášnivě.
Moje rozšířené oči se vpily do jeho. Chtěl jsem nejdřív vyjeknout CO?, ale v jeho očích bylo něco tak zvláštního.
"Ano." vydechl jsem v tichosti.
Zvedl se a podal mi ruku abych se mohl vytáhnout. Když jsme mířily ke dveřím nemyslel jsem na nic. Jen na něj, vnímal stisk jeho ruky.
Co se teď stane? Jak to jen někdo může vědět?
Ale všechno mi najednou připadalo tak nedůležité, celý můj předešlý život.
Myslel jsem na svojí maminku kterou jsem ráno chladně odbyl pár slovy.
Myslel jsem na včerejší den kdy jsem neměl ani představu…
Dveře se otevřely a mi si posvítily na temnou chodbu na jejímž konci to bylo jako kdyby vybuchovaly bomby….a ty schody nahoru…
Jen když jsem se podíval na něj nebyli děsivé.
Ty dveře na konci…





Tak jsem si to konečně přečetla. Jako co ten konec? Víš že nesnáším otevřené konce!! Ale jinak mooc pěkný. Vážně. Ale ten otevřenej konec!!!