K dalšímu dílu si pusťte Instrumentální Spade od Marilyna Mansona tady máte dokaz na youtubko abyste to nehledali:D a pusťte se do čtení a komentářů:D

Sebral jsem se ze sedadla autobusu na které jsem skoro vytuhnul a vyskočil do nečasu venku. Od školy mě dělilo několik desítek metrů.
Vlasy mi vlály do očí a já se pokoušel zvednout hlavu a vidět na lidi kolem spěchající do školy nebo opačným směrem třeba do práce a tak.
Vlasy mi vlály do očí a já se pokoušel zvednout hlavu a vidět na lidi kolem spěchající do školy nebo opačným směrem třeba do práce a tak.
Už podvědomě jsem mezi nimi hledal černé vlasy, ale nejspíš měl jako já kapuci a o to bylo těžší ho najít mezi těmi všemi kdo jí měli. A navíc mi do očí létal prach a já nemohl pořádně zvednout hlavu.
Z dálky jsem ale viděl, že pod naším stromem není. Začal jsem se bát jestli to třeba kvůli takovémuhle počasí nezatáhl.
Oh, you've got some good friends waiting for you at the gates.
Možná jel třeba autem. I když jsem nevěděl jestli jeho rodiče auto mají nebo jestli by ho do školy autem hodily protože jak jsem se od Gerarda doslechl neměl se svými rodiči nějak zvlášť láskyplný vztah.
Doufal jsem prostě, že nakonec přijde. Prošel jsem kolem a koukal jestli není někde v dohledu, ale nikde jsem jeho postavu neviděl. Vítr nebyl ani tak studený, ale jeho nárazy do mě způsobovaly že jsem se otřásal.
Ale bez ranního cigára bych do školy nevkročil. Proto jsem odbočil vpravo směrem pryč od školy, kde byl podchod a kde jsme občas kouřili když třeba pršelo nebo jsme se tam jen tak flákaly o volné hodině a čmáraly lihovkami na zeď na zeď protože byli rozhodně levnější než sprej.
Tak mě napadlo, že by mohl být spíš tam než pod stromem u školy.
Forget the rain, you can always say keep trying
Stačil mi jediný pohled na prázdný podchod a už jsem se cítil sklesle.
Do zvonění na hodinu zbývalo deset minut. Dokouřil jsem a vyšel zpět do větru a rychlým krokem jsem došel ke škole.
Musel jsem se zajít podívat co to vlastně první hodinu máme. Na tabuli u šaten vyseli všechny rozvrhy a já zahledal pohledem a našel ten můj.
Angličtina v suterénu.
Bezva pomyslel jsem si ironicky.
Proklouzl jsem kolem šatnářky co kontrolovala přezůvky jak divá a seběhl dolů po schodech do temného suterénu.
Bylo to vlastně takové přízemí školy.
Byli tu staré, teď zavřené šatny, které se nepoužívali a na tělák jste se museli převlíkat buďto nahoře nebo v tělocvičně. Hned vedle záchodky a dveře do tělocvičny.
Bylo to tu pod zemí a nikde tu nebyli okna, chodbu osvětlovaly jen žárovky, které byli tak zanesené prachem až vydávali jen tlumené světlo.
Takové tu byli asi čtyři na celou chodbu což byl dost neuspokojivý počet.
Dál tu bylo nějaké skladiště starých rezavých věcí které sem nanosil školník, v chodbě bylo okolo stěn opřeno plno desek a prken a pár laviček z tělocvičny které byli zničené a do věžiček poskládané staré výkresy z učebny výtvarky, které si nikdo nerozebral ani je nikdo nevyhodil.
Zahnul jsem za roh a na konci chodby byla učebna do které jsem mířil.
Tady dole byli jen tři třídy, protože nahoře už nebylo místo. Naše učebna v které jsme měli angličtinu, učebna výtvarky a učebna na laborky.
Doloudal jsem se k naším dveřím. Hluk který zpoza nich vycházel jsem slyšel už jak jsem zabočil.
Se sepnutými rty jsem vzal za kliku a stisknul.
Celá třída najednou ztichla a směřovala svoje pohledy ke dveřím, když jsem se mezi nimi zjevil.
Naštěstí když jsem se vydal k zadní lavici téměř okamžitě se zas věnovali hovorům které vedli předtím.
Několik lidí mi zamávalo nebo se na mě usmálo a já jim to oplatil.
Zklamaně jsem se podíval na prázdné místo přede mnou.
Otráveně jsem si kydnul na židli a položil hlavu na chladnou desku.
Zrovna dneska jsem měl tak rozmrzelou náladu, těšil jsem se akorát na něj a on si nepřijde!
Tím pádem jsem i ztratil zájem vytáhnout svůj blok nebo knížku, která byla stejně jen zástěrka, a když dorazil profesor zůstal jsem ve své poloze položený na lavici, skoro usínající.
Na rozdíl od chodby tu bylo nepříjemně ostré světlo, které mě pálilo do očí tak jsem je nechal zavřené.
Hodina začala jako vždycky, profesor nejdřív zkontroloval docházku. Ani jsem se neobtěžoval otvírat oči a zahučel že jsem přítomen. Pak pokračoval výkladem z minula a mi si měli dělat zápisky. Kromě mě ji je asi dělali všichni…
Čas ubíhal neuvěřitelně pomalu. Uběhlo deset minut a já si připadal že tu jsem už hodiny.
What the Hell are we doing here? Is this all we've got?
Přemýšlel jsem, že bych se před tělákem nenápadně vytratil.
XX
Lekl jsem se zvuku otevírajících dveří, práskly a se zbytkem třídy jsem k nim vzhlédnul abych zjistil kdo to přišel.
Černé rozcuchané vlasy, začervenalé tváře od větru, rty zkřivené do úsměvu…
Srdce mi spadlo až do kalhot a začalo vzrušeně bušit.
V tohle zjevení jsem dneska už nedoufal.
Open my eyes as the colours fade away
It's good to see you, good to see you
"Aaa pan Way.."
"Promiňte pane profesore, se mi rozbil budík." Gerard rozesmál celou třídu ale jen si zastrčil pramen vlasů za ucho a usmál se na MĚ přes celou třídu.
Usmál se na mě přes celou třídu!!!
Zčervenaly mi uši když jsem si uvědomil že první člověk na kterého se usmívá v téhle třídě jsem já.
Bylo to na mě. Určitě jo.
Usmál jsem se zpátky zavřel pusu a sklopil oči protože mi začínal hořet celý obličej.
Posadil se vedle mě do poslední řady a přišoupl si lavici blíž ke mně.
Tolik mu to dneska slušelo i když byl celý rozcuchaný od větru. Pár vlasů mu ještě odstávalo a jak se ke mně naklonil blíž měl jsem takovou chuť natáhnout ruku a upravit mu je.
Nadzvednul koutky a odhalil tak své malé bílé zoubky.
Yes, it is true
I finally fell in love
I fell so hard that I'm killing myself
Byla to taková úleva vidět ho tak blízko mě. Panika že den bude nesnesitelný úplně opadla. Seděl vedle mě. Dělilo nás pouze pár centimetrů a on se na mě šklebil.





aaaaaaaaasi sem umrelaaaaaaaaa


lalalalaaa
....aaaaaah DAAAAAAAAAAAL!!!!!!