
Byla tu zima a já se choulil venku na zápraží do bundy a kouřil.
Ostatně jako vždycky.
Na krku mě akorát studil přívěšek který mi Bert věnoval k narozeninám.
Bylo na něm Bertovo jméno.
Vlastně měl stejný akorát se jménem Gerard.
Takové gesto bych od někoho jako je Bert nečekal. Dělal jsem si z něj srandu. Asi měl slabou zamilovanou chvilku. Doopravdy jsem to ale tak nemyslel. Byl jsem šťastný.
Rty mi zkřivil úsměv, když jsem si vzpomněl na dnešní noc. Na Bertova stehna, na jeho rozházené vlasy po polštáři, jeho sténání…
Slastně jsem přivřel oči nad tou vzpomínkou.
Ucítil jsem za sebou pohyb.
Pozoroval jsem jeho dokonalou postavu, jak našlapoval z jedné nohy na druhou protože mu byla zima.
"Berte, snad to na tebe zase nejde…"zasmál jsem se a otočil se.
Ale nebyl to Bert.
"Franku…?! Ehm…myslel jsem, že…"
"No já Bert fakt nejsem…ale řekl bych i tak, že na mě to jde…"pronesl a koukl na mě velice vážným pohledem.
Podíval jsem se na něj jestli to fakt myslí vážně. A on se jen přiblížil těsněji ke mně.
"Víš..slyšet tě každou noc jak sténáš..to mě doopravdy rajcuje.."šeptal blízko mého ucha, nevěřil jsem, že to doopravdy mluví on."…a vždycky když se u toho dělám představuju si že je to tvoje ruka.." tiše mi předvedl do ucha krátký sten.
"Franku.."chtěl jsem mu říct ať toho nechá, chtěl jsem ho zastavit, chtěl jsem…
Moje přemýšlení bylo utnuto když Frank přitiskl svoje horké rty na moje. Vlhkým jazykem se dobýval do mojí pusy.
A já mu to dovolil. Líbal jsem ho zpátky a konečně si přitiskl jeho boky ke svým.
"Pamatuješ jak jsi mě políbil poprvé?"šeptal Frank mezi polibky.
A já si vzpomněl na koupelnu, na Frankovy zakrvácené ruce a jeho rty a moje krev…Frank mířící na mě pistolí. Ječí jak mě nenávidí a nechce mě zabít protože chce abych žil s tím co jsem udělal.
"Franku…ne…prosím.."
Couvl a v jeho očích byl otazník. Jeho oči se leskly jako nikdy předtím.
Spatřil jsem v nich něco co jsem nechápal. Něco co jsem raději nechtěl chápat.
Zvedl svojí ruku, která byla i přes hrozný mraz teplá a přitiskl mi jí na tvář.
Byla to ta nejdelší a nejkrásnější chvíle co jsem s Frankem prožil. Když naposledy přitiskl svoje rty k mým. Políbil mě jemněji než předtím a dal do toho všechny pocity…všechno nevyřčené co v sobě měl…
"Miluju tě Gee…"
A tehdy jsem Franka viděl naposledy.
Byla to poslední slova co jsem od něj slyšel.
Poslední okamžik.
Nechtěl jsem chápat, že to co vidím v jeho očích je…loučení.
O několik hodin později jsem se sešel s Bertem před kinem.
Alespoň trochu normální věc co jsme mohli udělat.
Připozdívalo se a ve vzduchu byla cítit cukrová vata, zima a sníh.
Celou dobu jsem ve tmě svíral Bertovu ruku a kousal mu ucho. Naprosto bezstarostí, ani na okamžik jsem si neuvědomil, že tu něco chybí.
Byl čas. Stál jsem uprostřed našeho hotelového pokoje a rozhlížel se kolem. Můj plán byl primitivní.
Došel jsem ke skřínce a otevřel jí.
"Berte…jsou tu lidi…"zahihňal jsem se když mi jeho ruka mačkala rozkrok.
"Žádný nevidim." Rozhlédl se Bert a i přesto, že pár řad dole před námi seděl nějaký páreček mě prsty hladil přes látku mých kalhot.
"Děsně moc, tě teď chci."
"Tak pojď vypadnout…"chytil jsem ho za ruku a táhl pryč.
Město bylo osvětleno lampami a my se zrovna proplétaly těmi nejrušnějšími ulicemi. Ani to nás nezastavilo a na každém kroku jsme roztančily naše jazyky.
Zbývalo nám jen pár ulic.
Do našeho motelového pokoje jsme se skoro probouraly. Shodil jsem Berta na postel a sápal se na něj.
Všude okolo bylo ticho až na šustění papíru na polštáři o který se Bert opřel.
Chtěl to zahodit ale já jsem papír popadl dřív.
Drahý Gee,
promiň ty peníze, budu je potřebovat.
Jsem rád, že jsem se s tebou opět mohl setkat.
A i když já tě našel, chci abys ty mě nehledal.
Díky za všechno.
S láskou Frankie
V šoku jsem zíral na slova na papíře. Přišlo mi, že slyším ozvěnu Frankova smíchu z toho dopisu.
"Co je to?" Bert mi vzal dopis z ruky a jediným pohledem ho přelétl.
"Peníze." Konstatoval Bert a zvedl se z postele.
"Vzal…všechny naše peníze." Řekl znovu a znovu.
Se všemi věcmi co jsem držel jsem se zastavil na prahu pokoje.
A pak se pokojem rozlehl jeho hyení smích. Smích který jsem tolik miloval. Přesně pro tohle jsem Berta miloval. Jeho nepředvídatelné chování.
Vypadalo tu to tak prázdně, a já se usmíval.
Jeden by se začal vztekat ale on ne. On se jen hrozně dlouho smál.
"Ten kluk se mi zamlouvá." Řekl po chvíli a pořád se pohihňával.
Vzal jsem za kliku od dveří.
Zvedl jsem se z postele a vyšel ven. Přesně jsem mohl vidět Franka jak cupitá k autu s naším pytlem peněz. A když nastartuje začne se smát, pustí rádio na nejvíc co to jde a on se rozjede pryč…a jeho auto zmizí za nejbližší budovou.
Hodil jsem si pytel přes rameno a došel k autu. Na rtech jsem měl široký úsměv který mě chtěl zničit, dopadl jsem za volant a tam jsem se rozesmál koukajíc ke dveřím hotelového pokoje.
Jen za to vidět jejich výrazy by to stálo zůstat a někde si počíhat.
Z očí mi tekly slzy smíchu když jsem pouštěl rádio a nastartoval auto.
"Sbohem Frankie…" zašeptal jsem větru a usmál jsem se,strčil si jeho dopis do zadní kapsy kalhot a vrátil jsem do pokoje k Bertovy abych z něj mohl servat oblečení, protože tohle byla poslední noc co jsme měli zaplacenou.
Nikdy jsem nevěděl co bude dál. Jedinou věc kterou jsem v životě dokázal je získat nad sebou kontrolu

Sešlápl jsem plyn a zamířil na jih.
Nikdy jsem se nestaral o budoucnost.
A teď ještě méně než kdy dřív.
END





Uuuh, sestro, to byla nadhera. Mam to pres mobil, tak se mi nezobrazuje kurziva a lustila jsem to, ale tim vic jsem si to uzila
fakt krasa. Nic prehnanyho, drasajici plac, sebevrazdy, vzpominani na stary casy a podobne. Proste.. napsalas to presne tak, jak to k tomu sedi. Zeru te, zlato XD