
Náš pokoj byl dvouložnicový. Frank zalezl vedle beze slova a pak prošel zpátky aby si mohl zalézt do sprchy. Postupně jsme se vystřídaly všichni.
Ležel jsem na posteli. Konečně pořádně umytý a pořád trochu otupělý z těch událostí posledních hodin a minut.
Tupě jsem zíral do bílé zdi přede mnou a s povzdechem jsem se schoulil do klubíčka na postel. Tvář jsem si ochladil o jeden z polštářů.
V tu chvíli jsem ucítil na své tváři dotyk a pár kapek vody.
Mdle jsem otevřel oči a spatřil toho kdo mi tolik pomotal hlavu. Bert se nade mnou skláněl a dlaní mi hladil tvář. Vlasy měl ještě mokré a na mé tričko dopadala voda.
"Promiň Gee."zašeptal.
Poprvé za několik roků se mi chtělo brečet. Vzal jsem jeho ruku a přitiskl si jí k horkým rtům.
Tolik mi chyběl kontakt s ním. Moje tělo zahořelo touhou ho mít teď u sebe. Líbat jeho zpařené tělo ze sprchy a tisknout se na jeho mokrou kůži.
Stáhl jsem ho na sebe a potichu jsem zasténal spokojeností při kontaktu naší kůže.
Naboural jsem se jazykem do jeho úst a stahoval z něj tričko.
Během několika sekund jsem byl nad míru vzrušený.
Všechno nahromaděné sexuální vypětí se dralo na povrch právě teď a já se snažil nesténat moc nahlas když mi Bert zajel pod trenky.
Prohnul jsem se v zádech a zakousnul se mu do krku kde jsem utopil svůj dlouhý sten.
Během chvilky bylo naše oblečení dole a já se přestal starat o okolí.
Vůbec mě nenapadlo se ovládat i když jsem věděl, že vedle je Frank a každý můj sten slyší. Možná mě ani tohle v tu chvíli nenapadlo, že nás slyší.
V tu chvíli pro mě neexistoval nikdo.

Jen Bert a jeho bílá hruď po které jsem přejížděl dlaněmi. Jeho rozkrok tlačící se na můj.
Opakovaně jsem mu šeptal do ucha jeho jméno, které se protahovalo v tiché a pak dost hlasité stenání když do mě vstupoval.
Moje jméno na okraji jeho rtů mě zpočátku skoro přivedlo k orgasmu. Zoufale jsem se ho přirazil k sobě víc, zvedajíc boky nahoru.
Na zádech jsem mu dělal rýhy svými nehty. Muselo ho bolet když jsem se přiblížil k jeho čerstvé podlitině.
Vždycky ale zasténal ještě víc.
Každý příraz znamenal divoké zmítání, kroutil jsem se pod ním a žádal o víc dokud se mi neprotočily panenky a oba jsme v křečích slasti nepadli zmožení do peřin.
Přitulil jsem se k Bertovi a zahrnoval jeho ramena a krk polibky dokud se mi aspoň trochu nevrátilo čisté myšlení.
I tak jsem obmotal svoje nohy okolo jeho a ležel k němu pevně přitisknutý…
Konečně jsme se dostali do hotelu. Měl jsem pokoj sám pro sebe. Což mi rozhodně nevyhovovalo, ale potřeboval jsem chvíli přemýšlet.
Posledních pár hodin bylo…sám nevím jestli bych měl být otřesený nebo rád nebo…nevím.
Připadal jsem si spíš otupělý a trochu navztekaný.
Hlavně kvůli tomu, že jsem…
Zachránil jsem nás všechny a co z toho?
Myslel jsem si snaž, že když Berta zachráním vrhne se mi Gerard kolem krku?
Ale musel jsem i vědět, že kdybych to neudělal, kdybych ho tam nechal Gee by mi to už neodpustil. Nebo odpustil? Vadilo by mu to tolik? Všimnul by si vůbec?
A proč by mi měl odpouštět? Proč…? Nebyli bychom si tak trochu vyrovnaní?
On zabil mého přítele, já zabiju jeho…a můžeme být…spolu?
Chytil jsem se za vlasy a bradu zabořil do kolen kde jsem zadusil několik vzlyků. Moje hlava nebyla v pořádku. Já nebyl v pořádku. Cítil jsem se odporně nemocný něčím co se nedá léčit.
Vedle z pokoje byli slyšet zvuky.
Úplně jasně jsem mohl slyšet jak Gerard sténá.
Představil jsem si proč.
Jak na něm Bert leží, Gerardovo oblečení zmizí a on líbá vášnivě svého milence.
Přestal jsem dýchat.
Zkroutil jsem se na posteli v křečích a přes hlavu jsem si dával polštář abych to neslyšel.
A přece…ten Geeho hlas.
I když mi to působilo nepředstavitelná muka…musel jsem poslouchat.
Neměl jsem ani odvahu odejít.
Nechtěl jsem odejít.
A potom co zvuky ustaly jsem ještě dlouho ležel a vzlykal do polštáře.
…
Byli jsme tam tři dny. Tři dny kdy jsem se všelijak možně snažil dostat Gerarda a Berta od sebe abych byl aspoň s Geem o samotě, ale nešlo to. Byli na sebe nechutně nalepení.
Proto jsem většinu dne trávil potloukáním po městě a vracel jsem se jen fakt v nutných situacích. Jako třeba když jsem se chtěl vyspat.
Žaludek se mi kroutil pokaždé když jsem Geeho viděl.
Bylo vidět, že se pořád ještě nevzpamatoval z té události v bance.
Spíš bych řekl, že teprve teď se to na něm začalo projevovat. Pokaždé sebou trhnul když slyšet nějakou hlasitou ránu z ulice.
Bert byl pořád u něj a držel ho za ramena.
A já začal mít škodolibou radost z toho že Gerard trpí…semnou.
Ale pořád jsem měl vztek, že to nejsem já kdo ho může utěšovat.
…
Pak jsme zůstávaly na různých místech déle.
A já pořád slýchával přes tenké zdi jejich sténání. I přes kapky deště byli slyšet jako kdyby leželi vedle mě na posteli.
V těch chvílích jsem si připadal jako malé bezmocné nic. Nemilované. Neexistující.
A druhý den jsem chodil kolem a předstíral jakože se nic nestalo.
V pokoji bylo teď ticho. Bert někam zmizel a nevěděl jsem jestli Gee, šel s ním nebo jestli třeba potichu leží vedle. Z té představy mě zamrazilo.
Přemýšlel jsem jestli se mám jít podívat. Ruka mě svrběla když jsem šahal po klice.
Ale Gerard v pokoji nebyl.
Nešťastně jsem dveře zase potichu zavřel a vyšel ven.
Našel jsem ho kousek od dveří jak se poflakoval kolem obrubníku.
"Ahoj."zakuňkal jsem
"Hoj."přivítal mě a nabídl cigaretu od sebe. Dával jsem si záležet na tom abych se dotkl jeho ruky.
"Díky, Gee."neodolal jsem říct jeho jméno takhle a zadíval se do jeho smutných očí.
Právě teď jsem ho chtěl obejmout. Říct mu, jak strašně moc ho miluju a nejvíc jsem si přál líbat jeho rty, které jsem hypnotizoval.
Naklonil jsem hlavu k němu blíž.
Blázen.
"Všechno nejlepší lásko!"
Ta náhle nezvykle hlasitá slova mě vyděsila a já ustoupil o několik kroků zpět.
Za Gerardem se v tu chvíli vynořil Bert a chytnul ho za boky aby si ho otočil a mohl ho políbit.
Odněkud vytáhl růži a malou krabičku.
Gerard byl naprosto překvapený a zíral na to s vykulenýma očima dokud se jeho obličej nerozzářil jako když dítěti koupíte vytouženou hračku.
"Ty sis vzpomněl! Já…ani sám už nevím kdy mám narozeniny.."zalykal se a objal Berta.
Zlomil jsem se.Byla to přesně ta chvíle kdy jsem věděl, že nikdy nebudu patřit mezi ně. Nikdy se mi ani na kousíček nepodaří dostat mezi ně. Čekal jsem moc dlouho. Nikdy Gerard nebude můj. Ne dobrovolně. Musel bych Berta zabít.
Otočil jsem se protože jsem nechtěl vědět co bude následovat.
Ale věděl jsem co udělám. Totiž tehdy mi došlo jaké jediné možné řešení je.
A už jsem se nemohl dočkat až to udělám.






Ale ne, vážně to musíš skončit?? Vážně musí?? Nenenene!!! S tim nesouhlasim.