
Vláčel jsem se jako každé ráno do školy. Každé ráno jsem stál s Frankem a ostatními u vysokého dubu před školou a dával si cigáro abych to aspoň hodinu vydržel.
Skoro o každý přestávce totiž stejně vyklouznem ven.
Můj život byl stereotypní. Ne jako životy kolem protože já se zabýval jinými věcmi podle mě víc užitečnými než chodit každý den do hospody, na párty a podobně.
Přišel jsem domů a maloval jsem. Přišel jsem do školy a těšil se až přídu domu a budu malovat, nebo psát…cokoliv.
Ale stejně byl můj život nuda. Jedna velká šedá šmouha a když by se mě někdo zeptal co posledního bylo v mém světě vzrušující odpověděl bych mu ,že jsem dostal vzrušující nápad na jeden super obraz nebo možná jak nás přistihli, že jdeme o přestávce kouřit ven nebo jak se vracíme.
Skoro o každý přestávce totiž stejně vyklouznem ven.
Můj život byl stereotypní. Ne jako životy kolem protože já se zabýval jinými věcmi podle mě víc užitečnými než chodit každý den do hospody, na párty a podobně.
Přišel jsem domů a maloval jsem. Přišel jsem do školy a těšil se až přídu domu a budu malovat, nebo psát…cokoliv.
Ale stejně byl můj život nuda. Jedna velká šedá šmouha a když by se mě někdo zeptal co posledního bylo v mém světě vzrušující odpověděl bych mu ,že jsem dostal vzrušující nápad na jeden super obraz nebo možná jak nás přistihli, že jdeme o přestávce kouřit ven nebo jak se vracíme.
Nepovažoval jsem se za outsidera, lidi mě brali nebo si mě nevšímali. Nikdy mi nenadávali ani nešikanovali.
Jasně, že jsem občas zaslechl tichý šepot a dohady co jsem to valstně zač a že jsem určitě satanista.
To jsem rozhodně nebyl, ale někteří se mě prostě báli protože si mysleli, že na ně poštvu ďábla.
Asi za to mohli mé delší černé vlasy co mi neustále padali do obličeje a neustále černé oblečení které jsem nosil.
A proč bych nemohl? Jak můžou jen podle oblečení poznat, že vzívám satana? Proč bych měl nosit jen kvůli jejich pomluvám jinou barvu? Svět je temný a nemá smysl si namlouvat něco jiného. Každý den jako bych chodil na pohřeb. V černé barvě.
Protože i když si to nikdo okolo neuvědomoval lidé na světě umírali. Umírali každý den a každou minutu co jsem chodil po ulici a pozoroval ostatní jak se smějí a nosí svoje žluté, růžové, bílé a jiné barvy.
Držel jsem smutek za všechny ty lidi a za celý svět.
Nechtěl jsem po ostatních aby dělali to samé ale jen to aby ke mně neměli kvůli tomu poznámky když neznají pravý smysl mého počínání.
Byla tu také další věc kterou jsem dělal každý den.
Přemýšlel jsem o světě a jeho útrapách. Když jsem kreslil myslel jsem na to a podle toho moje kresby vypadali. Myslel jsem na to když jsem neměl na kreslení sílu a bezmocně jsem ležel na posteli a plakal, vždycky když jsem myslel na všechna úmrtí a katastrofy která se odehrála v nedávné době, dnes, včera i ty která se teprv stanou.
Nikdy jsem nepřemýšlel o svojí budoucnosti. Nikdy jsem nemyslel na to, že jednou taky umřu. Neříkal jsem si jak hrozný mám život. Protože jsem neměl. Měl jsem kde bydlet, měl jsem jídlo, svoje černé oblečení. Rozhodně jsem měl aspoň tři kamarády. Peníze, svoje plátna a štětce…
Byl jsem svým způsobem spokojený a nikdy jsem se nezabýval budoucností. Proč taky?
Neměl jsem právo si stěžovat.
Kdo vlastně může vědět co se stane v budoucnu? Proč zrovna dneska? Proč se zrovna dneska začal můj život měnit od základů?
Dokouřili jsme a vydali se do třídy. Těšil jsem se na další nudný den ve škole z kterého jsem utíkal pokaždé když jsem zasedl do své lavice a začal vymýšlet další téma do svých obrazů a příbehů, které nikdy nenapíšu. Jen zůstanou v mé hlavě.
Nikdy mě nic nevyrušilo, až dneska když jsem vešel do třídy a úplně vzadu seděl někdo nový.
Měl tmavě hnědé kratší vlasy, tmavě modré tričko a černé kalhoty. V obličeji mi připadal trochu povědomý ale byl jsem si jistý, že jsem ho tady v životě neviděl.
Musel tady být nový.
Dál jsem si ho už nevšímal a zasedl jsem na své místo a čekal než přijde profesor.
Jakmile stál za katedrou pokynul k nově příchozímu a začal ho představovat. Byl jsem už na pokraji oddělení se od téhle reality.
…předtavuji vám nového spolužáka Gerarda Waye.
Spojení s mým vesmírem se přerušilo. Jak to myslel? Co to říkal? Gerard Way?
Třídou zněl hlučný smích.
No jo je to tak. Teď máme ve třídě dva Gerardy a ještě ke všemu Waye.
Byl jsem ochromený tou novinkou, že ten nový se jmenuje úplně stejně jako já. Pootočil jsem svou hlavu tak abych na něj viděl. Seděl klidně v lavici a lehce se usmíval.
Někdo jiný by byl možná nadšený z téhle náhody ale já nadšený nebyl. Ten…Gerard…;znělo to tak divně; se mi nezamlouval.
Místo svého obvyklého bloumání myslí jsem se celou hodinu nemohl napojit do svého stavu jiné reality, ale pořád jsem nenápadně pošilhával po klukovi vzadu. Seděl klidně celou hodinu a zdálo se, že poslouchá výklad. Díval se dopředu a najednou ne. Koukal na mě a já měl pocit, že na mě kouká celou hodinu.
Trhl jsem sebou při zvuku zvonku drnčícího místností. Všichni se začali zvedat a já doufal, že příští hodinu ten nový nemá s námi.
Ale mýlil jsem se. Nejen, že měl tu příští hodinu s námi, ale viděl jsem ho na všech hodinách celý týden ve třídách kde jsem byl já.
Divné bylo, že kdykoliv jsme přišli na hodinu on už tam seděl. Tak vzorně.
Pocítil jsem k němu nechuť. Protivil se mi svým chováním i když se nijak neprojevoval. Štvalo mě snad to, že jsem o něm nic nevěděl?
Toužil jsem vidět jeho pravou povahu. Ano muselo to být tak.
Uběhlo pár dnů.
Už nebyli stejné jako ty předešlé. Ve škole jsem musel vnímat. Nechtěl jsem ale nedokázal jsem myslet na nic jiného když byl on v místnosti.
Profesoři nás vyvolávali a my vždy vstali oba. Třídou pokaždé projel hlučný smích, i naši profesoři se za katedrou pochechtávali a měli na naší shodu jmen poznámky.
Bylo mi z toho špatně. Začal jsem svého jmenovce potichu nenávidět.
Seděl jsem zatrpkle v lavici a sledoval každý jeho pohyb.
Začal jsem ho sledovat i jinde. Chodil jsem za ním ze třídy do třídy a chtěl jsem být rychlejší než on.
Sledoval jsem ho domů, protože jsem toužil zjistit kde bydlí.
Bydlel jen přes ulici o pár domů dál a já si snažil vzpomenout kdy se sem někdo přistěhoval.
Možná proto mi připadal povědomý, že jsem ho tu viděl kdy se sem přistěhoval.
Teď už jsem dny netrávil ležením na posteli ani kreslením. Seděl jsem u okna a pozoroval dům ve kterém bydlí. Nikdy jsem ho ale neviděl jak vychází ven.
Moje obrazy ležely zaprášené pod skříní a už k nim nepřybývali žádné nové. Jednou na výtvarku přinesl ukázat svoje práce z výtvarné školy na kterou předtím chodil. Měl jsem chuť vstát, vzít je a rozervat. Proč na té výtvarné škole nezůstal? Proč přišel sem otravovat mi život?
Viděl jsem v těch kresbách přesné zobrazení toho co jsem maloval sám. Jenže tohle bylo lepší, víc propracovanější, skoro dokonalé.
Sledoval jsem ho ještě víc než předtím.
Děsil jsem se okamžiku kdy ho zase uvidím ale nedokázal jsem přestat. Postupem času jsem začal vnímat jeho změny vzhledu. Vlasy jakoby mu každým dnem tmavly víc a víc až je měl skoro černé jako já.
Za pár týdnů je měl skoro stejně dlouhé a stejně tmavě černé. Linky okolo jeho očí mi připadaly obtažené černou tužkou.
Jako jsem to měl já.
Jeho tamvě modré tričko bylo najednou taky černé. Všiml jsem si že máme stejnou barvu očí když jsem se ocitl v jeho blízkosti.
Nechápal jsem jediné. Nikdo jiný si toho nevšiml. Nikdo v nás tu podobnost neviděl. Byla tu jen ta věc se jmény.
Probodával jsem ho nenávistnými pohledy pokaždé když jsem měl příležitost, a on se pořád jen tak klidně usmíval. O hodinách měl zasněný výraz a vypadal, že je myšlenkama jinde.
Kradl mi i můj vesmír do kterého jsem kdysi prchal. Než přišel.
Měl jsem podezření, že to proto se tam nemůžu dostat. Protože je tam on. Můj vesmír nikdy nebyl pro dva.
Moje zášť k němu se stupňovala každým dnem. Jednou jsem přišel domů a roztrhal ve vzteku všechny svoje obrazy a spálil dole v krbu.
Jendou jsem přišel zničený a našel jsem na stole láhev alkoholu.
Ráno mi bylo špatně a v duchu jsem myslel na to jak je svět nespravedlivý. Proč se mi tohle děje? Nemám nic, nemám vůbec nic. Rozplakal jsem se sám nad sebou.
Další dny jsem nešel do školy a když jsem přišel On stál pod dubem s Frankem a ostatnimi.
Položil ruku na rameno Frankovi a přitáhl si ho k sobě.
Jejich rty se spojily.
Bylo to přesně to co jsem nikdy neudělal. Nikdy jsem nikomu neřekl, že jsem do Franka zamilovaný. A on dělal teď přesně to čeho jsem se ty roky bál a to co jsem si přál ze všeho nejvíc.
Všechno co jsem měl bylo pryč. On byl ten lepší Gerard. Ten co udělá to co chce. Ukradl mi můj svět co jsem nikdy neměl.
Moje kroky už nevedly do školy ale na autobusové nádraží. Vytratil jsem se beze slova. Bylo teď ve mně přespříliš bolesti. Ovládala mě hrůza a jediné co kolovalo v mých žilách byl chlad a smutek.
Dostal jsem se do společnosti lidí co také utekly z domova nebo domov ztratily. Žily jsme v nějaké staré klubovně a okrádali lidi na ulicích. Kradli jsme v obchodech protože jsme měli hlad ale většinou jsme brali spíš alkohol než doopravdické jídlo.
Občas někdo sehnal nějaké drogy za peníze co ukradl. Nikdy jsem drogy neměl.
Až doteď.
Chodili jsme po nocích opilý ulicemi a řvali, křičeli a smáli se lidem okolo.
Poprvé jsem někoho zmlátil tyčí abych ho pak okradl a nechal ho ležet v temné uličce.
Neměl jsem žádné výčitky. Říkal jsem si, že lidé si to zaslouží.
A pak přišel den kdy se někomu podařilo získat větší obnos peněz.
V naší malé komunitě jsme byli jako rodina a o vše se dělili. Tak to mělo být i tentokrát. Vděčil jsem těm lidem za svůj život. Dali mi vždy vše co jsem potřeboval. Sehnali mi jídlo, drogy i chlast když mi nebylo dobře.
A já je přesto okradl. Vzal jsem všechno a utíkal.
Ocitl jsem se v baletním studiu do kterého jsem se vloupal abych přečkal noc a ráno mohl jet daleko odsud.
Jen co jsem udělal pár kroků moje srdce přestalo tlouct.
Stál uprostřed a vzhlížel se v jednom ze zrcadel. Už mi nebyl jenom podobný.
Vypadal přesně jako já.
Do očí se mi vhrnuly slzy zuřivosti. Jak mě jen našel?!
Jednou jsem u někoho ukořistil kapesní nůž. Vklouzl mi do ruky tak hladce.
Nikdy neměl právo vypadat jako já! Nikdy mi neměl ničit život, něměl mi ukrást to málo co jsem měl. Dokonce nosil i stejné jméno.
Vrhl jsem se na něj a začal nořit nůž do jeho hrudi. Ani nevypadal na to, že by se chtěl bránit.
Vstal jsem s triumfálním výrazem ve tváři.
Otočil jsem se do zrcadel naproti mně. Na zemi žádné tělo neleželo. Zkoumavě jsem popošel blíž.
Nůž mi vypadl z ruky na podlahu a já si pomalu vyhrnul tričko.
Z mé hrudi se řinula tmavě rudá krev a já padl na kolena.
Zvítězil jsi, podlehl jsem. A přece jsi od této chvíle i ty mrtev - mrtev pro svět, pro nebesa i pro naději! Existoval jsi ve mně - a hle, moje smrt ti v tomto obraze, který je tvým vlastním,zjevuje, jak jsi dokonale zavraždil sám sebe.
- E. A. Poe, Démon Zvrácenosti, povídka William Wilson
Pozn.: napsáno na motivy výše zmíněné povídky:)





aha husteee
i kdyz mi to pripomnelo trochu Fight Club ale i tak velmi dobre!
nejak nevim co rict protoze tohle proste mluvi samo za sebe:)
*potlesk*