25. května 2008 v 10:52 | Violet Hysteria
|
Kapitola Sedmá
Body in circle
Stál jsem nad městečkem, které se nořilo do chladné tmavé a nebezpečné noci. Běžel jsem dál a postupně se mi vzdalovalo až zmizelo z dohledu a já se ocitl v krajině , kterou osvětlovalo jen světlo měsíce.
Zastavil jsem se na skalní vyvýšenině, okolo které bylo husté houští, pár kroků za mnou začínal hustý les plný borovic a ode mě do něj vedla hrbolatá kamenná cesta přes kterou by se obyčejný člověk těžko dostával. Rozhlédl jsem se a začal přeskakovat kameny a před lesem jsem se zastavil znovu.
Už dlouho jsem se nepřeměňoval a skoro jsem zapomněl jaké to je. Kdyby mě někdo pozoroval, viděl by jen šedého vlka s černými skvrnami na bříšku. Ty co jsem hledal by mě určitě poznali a já si ani nemohl být jistý jestli už náhodou teď o mě nevědí.
Protáhl jsem se a moje vlkodlačí oči pronikli do temnoty lesa. Někde za těmito lesy a těmi horami by měli být ty jeskyně kde sídlí...a drží Jessieho.
Bodlo mě u srdce když jsem si na něj vzpomněl. Vzpomínka na něj mnou projela jako ledový nůž, který se mi zařezával hluboko do masa a kostí...
Rozběhl jsem do lesa a udržoval jsem stopu na kamenné cestě co tudy vedla. Alespoň prozatím. Když se hora začala stáčet okolo odbočil jsem ze stezky a prodíral jsem se hustým houštím a křovím.
Trvalo mi to celou noc protože jsem se snažil být co nejtišší a nevěděl jsem jestli tady třeba hlídají...
Začalo svítat a já si potřeboval odpočinout. Bloudil jsem okolo hory a nic podobného jeskyním jsem nenašel. Vyčerpaně jsem dopadl pod jeden skalní převis a proměnil jsem se zpátky do své lidské podoby.
V okolí nebylo vidět kus civilizace. Jen stromy a ptáci co kroužili po obloze. Viděl jsem směr kterým jsem přišel a v hlavě jsem si odškrtával místa kde jsem byl.
Čas se krátil a s každou ztracenou minutou se mi ztrácela naděje, že Jessieho najdu.
Přepadalo mě zoufalství. Chtěl jsem pokračovat v cestě, ale nevěděl jsem jakým směrem se mám vydat. Vchod do jeskyní může být jeden...malý...může být zamaskovaný....nenajdu ho...
Snažil jsem se dýchat a jedním skokem jsem se proměnil ve vlka.
Seběhl jsem dolů z kopce a pokračoval dál.
A najednou z ničeho nic jsem to ucítil. Ten zápach. Jiný než sama příroda okolo mě a to všechno. Takový, který bych třeba ve městě plném různých výparů těžko postřehl. Ale tady jsem ho cítil a přesně jsem věděl co to je. A jak jsem postupoval dál tak to sílilo.
Byl jsem blízko. Srdce mi poskočilo a já se začal schovávat v keřích a opatrně jsem se plížil kupředu.
Teď už jsem věděl podle jakého zápachu mě Amélie našla a věděl jsem jak poznám ty ostatní. Nedá se to popsat. Bylo to něco divokého. Divoká zvířecí vůně, která tady byla smíšená se strachem.
Najednou mě slunce praštilo do očí a já se ocitl nechráněný na rovné hliněné mýtině, která se do zdejšího prostředí vůbec nehodila.
***
Měl zavázané oči a ruce a byl připoutaný k židli. Musely mu něco dát...nebo se předtím musel praštit do hlavy protože všechny ty hlasy kolem něj byli jak ze snu nebo z jiného světa. Zkusil se pohnout, ale všechno v těle ho bolelo.
Zaposlouchal se do těch hlasů aby věděl co říkají....
Chvilku to trvalo a stejně slyšel jen útržky.
"...přišel...neudělá....měli bychom ho zabít než bude příliš pozdě...určitě nás prozradí...není jako my.."
Zabijí ho! A v té tmě kterou viděl před sebou mu to přišlo neuvěřitelné a ani neměl strach. Jeho jediná myšlenka patřila Jephovy, který byl teď kdo ví kde. Byl si jistý, že ho Jepha hledá, ale jak by ho tady mohl najít. Vždyť ani on sám nevěděl kde je. Jen když ho sem přiváděly viděl ty nekonečně táhnoucí se hory, které pokrývaly husté lesy.
Nevadilo mu, že přijde o život. Ten z něj tady za tu dobu co tu je vyprchal. Jídlo neviděl už několik dní a měl neuvěřitelnou žízeň. To bylo ale jedno. Panika která ho zachvátila když slyšel co ho čeká byla z toho, že už nebude moct obejmout svého Jephu a říct mu jak moc ho miluje a že on je ten jediný a že navždy tu bude s ním.
"....byla chyba toho chlapce unášet...mohlo nás napadnout, že ho ten neschopný vlkodlak bude hledat...... ale kdo mohl vědět, že nás doopravdy bude schopný najít....asi nebude tak neschopný...."hlasy se překřikovaly a byli čím dál hlasitější a naštvanější. A pak všichni utichly když promluvil další hlas.
"Byla to chyba, ale přece proti nám nemůže obstát jeden jediný naprosto nezkušený vlkodlak. Není nám roven a očividně se rozhodl, že bude raději stát na straně lidí než na naší. Je víc jedním z nich a proto pro naše vlastní bezpečí by bylo lepší se ho zbavit jednou pro vždy."
Místností to zašumělo.
"Víte, ale že podle když zabije vlkodlak vlkodlaka zemře také...."
"Správně...a proto hodlám použít toho kluka...obětuje pro něj svůj život aby tady Jessie mohl žít..."
***
Jepha se toulal okolo až do stmívání a hledal nějaký vchod nebo něco. Věděl, že tu někde je, ale prostě ho nemohl najít. Nebe se začalo zatahovat a od severu sem pluly černé mraky. Ve vzduchu byla cítit voda a větve stromů se pod studeným poryvem větru začaly ohýbat. Jepha byl teď doopravdy zoufalý a počasí jeho náladu ještě víc podtrhovalo. Mraky začaly na obloze vířit a v dálce se objevilo pár blesků doprovázené zahřměním. Šedý vlk se schoulil na zemi do klubíčka a z očí mu padaly slzy, které se vpíjely do jeho srsti. Na jeho zvířecí tělo, zem i stromy dopadaly první kapky deště a Jepha si při tom znovu vzpomněl na jejich první polibek.
Bylo toho mnohem víc na co si teď vzpomněl, ale něco ho vyrušilo. Byl to pár očí dívající se na něj skrz nejbližší houští.
Než si je stačil uvědomit tak byli pryč. Jen to houští se pořád chvělo. Jepha se zvednul a vyrazil dopředu. To co ho před chvílí sledovalo bylo už daleko před ním, ale on pořád viděl a cítil tu stopu, která před ním byla. Déšť jí, ale během okamžiku smyl a on už nevěděl kam dál. Obloha se zatáhla a teď se z ní lily proudy vody a vlk byl promáčený až na kost.
Rozhlédl se kolem sebe a mezi stromy spatřil tu mýtinu, u které byl odpoledne. Před tím byla prázdná, ale teď se zdálo že uprostřed něco leží. Dopadal na to déšť. Leželo to nehybně a skoro to vypadalo jako odhozená hromada promáčeného oblečení...
Ale to nebylo ono...
Zvířecí chlupy se naježily a tělo se otřáslo...
Jessie...
V jeho hlavě byl jen on a aniž by se nějak rozhlížel nebo tušil blízké nebezpečí vběhl na nechráněnou mýtinu.
Kdo by se staral o své bezpečí když chcete ochránit hlavně milovanou osobu.
Jessie ležel uprostřed mýtiny zkroucený v klubíčku a měl zavřené oči. Ruce mu ležely zkrouceně vedle těla. Nemohl sebou pohnout a pomalu přicházel k sobě. Když otevřel oči viděl nad sebou šedého vlka. Všude kolem byla tma. Chtěl zvednout ruku a ohnat se po něm. Proč je nenechají být?
Ale pak už to nebyl vlk. Jessie mrknul a nad ním se skláněl Jepha...
***
Doběhl jsem k němu a podíval se na jeho tělo. Bál jsem se, že jsem přišel pozdě, ale viděl jsem jak se mu zatřáskla víčka a on otevřel oči. Okamžitě jsem se proměnil.
"Jessie.."zašeptal jsem a vzal jsem jeho zkřehlé tělo a pevně jsem ho sevřel.
"Jessie...Jessie promiň...moc mě to mrzí..." Z očí mi začaly stékat slzy. Bože, co mu to provedly? Byl celý bledý a tou zimou a deštěm byla jeho pokožka skoro průsvitná. Byl neskutečně pohublý a měl kruhy pod očima. Ne jeho bledé kůži svítili tu a tam modřiny, ale jiná vážnější zranění jsem v tu chvíli neviděl. Byl celý promočený a třásl se. Jak dlouho tu mohl ležet? Jeho oči se na mě upíraly a já v nich viděl únavu, bolest, slzy...
Kam se poděly ty jeho energické vášnivé oči? Dostal jsem takový vztek na ty kteří tohle Jessiemu způsobily. Musel jsem ho dostat pryč co nejdál. Co nejdál od nich...
"Mám tě Jessie...musíme pryč."
Chtěl jsem ho zvednout ale on mi stisknul paži a s rozšířenýma očima na mě koukal.
"Musíš utéct...je...je to past."
"Co..?!"
"Jephe...p-prosím...u-teč."
Pozdě jsem si uvědomil co tím myslí, ale i kdybych měl ještě čas utéct....nemohl bych ho opustit. Ani v tom nejtemnějším zákoutí mojí duše bych nenašel odvahu ho opustit.
Ze stínů okolo mýtiny vystoupily postavy. Mohlo jich být kolem padesáti a postupně okolo nás uzavřely neprostupný kruh. Hledal jsem mezi nimi jednu jedinou postavu, kterou jsem upřímně nenáviděl a nejradši bych jí zabil.
Stála jen pár kroků de mě a její oči se mi vysmívaly. Všichni kolem se dívali tak nenávistně a věděli, že jsme prohráli a že nemáme proti nim šanci.
"M-miluju tě...já.."Jessie mi tiskl ruku a díval se mi do očí. Odvrátil jsem pohled od těch co stáli kolem nás a s pohledem na Jessieho jsem skoro zapomínal, že je nejspíš konec. Že ho teď objímám naposledy...
"Taky tě miluju Jessie..."
"Musíš utéct!P-prosím musíš se aspoň pokusit...oni...chtějí..."
Někdo mě popadl ze zadu a odtahoval od něho.
"Ne!Ne pusťte mě! Nic jsme vám neudělali! Nechte nás jít!"křičel jsem.
Jeden nich vystoupil a přišel ke mě. Byl vysoký a v jeho očích se zračila nenávist a zároveň pobavení.
"Hloupý! Jen hloupý člověk! A co si ty?! Ty který dáš přednost radši jemu než vlastnímu druhu!!"
"Nejsem jako vy!"vykřikl jsem a ten co ke mě mluvil se začal smát jako šílenec.
"Máš pravdu! Teď už nejsi jedním z nás!Dal ses na stranu člověka....a teď sleduj jak je to pouto kluzké..."
Byl jsem pořád spoutaný jejich sevřením a když se přiblížil k Jessiemu nemohl jsem nic dělat. Jedním pohybem ho zvedl a pod krk mu dal nůž. Jessie se zapotácel a zmáčené vlasy mu spadly do očí. Trhnul jsem sebou, ale drželi mě pevně. A pak mi pod nohy dopadl nůž...
"Co všechno pro něj si schopný obětovat? Svůj život....."odmlčel se"Pak bude volný."
Zíral jsem na nůž pod svýma nohama, který byl teď celý od bláta. Přelétával jsem pohledem z jednoho na druhého a skončil jsem zarytý pohledem v Jessieho očích. I když to udělám oni ho zabijí! Proč nezabijí rovnou mě?!
Proud vzpomínek mi záhadně a naprosto nečekaně zatemnil myšlení.
Ten vlkodlak co mě kdysi našel....
Když vlkodlak zabije jiného vlastního druhu zemře s ním....
Oni mě nemůžou zabít!
"Dělej nebo se budeš koukat jak umírá!"
"Ne!!Jephe nedělej to!!!!!!"zakřičel Jessie když jsem se ohýbal pro nůž do rozbředlé půdy.
Mmm!Konečnš to byla muka!Úžasný!Bože já to do dalšího dílu nepřežiju!