22. dubna 2008 v 19:23
|
Kapitola Čtvrtá
Blood in Trees
V uličce osvětlené pouze tlumeným světlem pouliční lucerny stáli naproti sobě dvě postavy. Jedna malá drobná dívka a proti ní Jeph.
Každý kdo by se díval z okna si mohl myslet, že Jeph je nějaký násilník a snaží se tu dívku přepadnout, ale tohle bylo jen na povrchu. Uvnitř byli té stejné síly a oba to věděli.
"Co ode mě chceš?"
"Přidej se k nám…"
Větší postava se zatvářila nechápavě."Jak k vám? Je vás snad víc?"
"Je nás hodně, ale pořád ještě nás není tolik, abychom zastavili lidi, kteří nás pronásledují a zabíjí. A ty patříš mezi nás. Už nikdy nebudeš muset čelit strachu lidí a nebudeš se muset bát. Budeš mít úplnou svobodu. Všichni společně můžeme ze světa lidí udělat svět vlkodlaků."
"No to zní lákavě, ale já jsem se svým životem spokojený…nikdo mě nepronásleduje."řekl, ale cítil se nepříjemně v té tmavé uličce. Měl pocit, že někde nahoře na střeše slyší pohyb.
"A co až se ten tvůj přítelíček dozví kdo si? Jak myslíš, že se zachová? Rovnou tě odpráskne ani nezaváhá!"Prskala Amélie nepříčetně. Možná měla pravdu, ale rozhodně nechtěl opustit Jessieho dokud se o tom nepřesvědčí. Raději by se nechal zabít…
"Proč najednou takový zájem? Za celý život mě nikdo nevaroval…nikdo se o mě nestaral a teď máš strach, aby se mi něco nestalo? Jak si mě vůbec poznala?"
Amélie se ušklíbla.
"Poznala jsem tě po čichu"mrkla"Časem jak spěješ, poznáš kdo je vlkodlak a kdo ne, ale ty jsi ještě štěně…máš se hodně co učit, a my ti můžeme pomoct. Už nemusíš být sám, jako to bylo doteď."
"To proto si začala pracovat ve výrobně? Abys mě mohla sledovat?"Vyštěkl Jeph a nervózně se ohlídl, když mu nad hlavou proletěl stín.
"Ne"zasmála se"To byla jen náhoda, poznala jsem tě až tam…"
"Aha, tak když dovolíš…jsem unavený a chtěl bych si už lehnout…měj se."
Chtěl kolem ní projít, ale ona ho chytla za paži.
"Dobře si to rozmysli! Musíš se k nám přidat, pomoct…oni ti nedovolí jít si vlastní cestou. Patříš k nám."Šeptala rychle do tmy.
Ve tmě se zablýskaly oči a Jepha se jí vytrhl.
"To se mýlíš!" A odešel.
Amélie se s úšklebkem na rtech dívala na odcházející postavu a pak se stáhla a zmizela ve tmě.
***
Šel jsem rychle a pořád jsem měl pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Zabouchl jsem za sebou domovní dveře a vyběhl po schodech. Dveře od bytu jsem zamknul, zavřel okna a pak jsem se celý udýchaný opřel o stěnu a snažil jsem si srovnat v hlavě, co se právě tam dole stalo.
Přešel jsem od stěny a posadil jsem se na postel. Zaměřil jsem se na bod před sebou a snažil si uklidnit srdeční tep.
Ale co by mi mohli udělat? Zabijou mě snad? Zabijou mě, jako tvrdili, že je zabíjej lidi?
Položil jsem se na postel.
Ne. Neudělají mi nic. Bylo by to proti pravidlům a nemůžou mě nijak přinutit, abych se k nim přidal.
V okně se vznášel dorůstající měsíc a když jsem se koukl ven měl jsem dojel že pořád vidím ty stíny jak skáčou po střechách. Raději jsem se zvedl, zahrnul závěsy a ještě jsem šel do vany, kde jsem místo nad tím, že jsem před chvílí byl svědkem přiznání, že je ještě plno vlkodlaků, myslel na to, jak skvělý večer jsem strávil s Jessiem.
Nedokázal bych mu ublížit. Nikdy.
Už ne.
***
Byl podvečer a slunce padalo dolů z oblohy, zatímco za jedním neprostupným keřem parku se choulil malý chlapec. Tmavé vlasy mu padaly do očí a stékala po nich krev, která se mu tam dostala, když si rukou politou rudou tekutinou snažil odhrnout ofinu.
Seděl s nohama nataženýma a objímal tělo druhého chlapce. Jeho nejlepšího kamaráda, který měl obrovskou ránu v břiše a krev a valili se z ní potoky krve. Okolo těch dvou těl se utvořila rudá skvrna a vpíjela se do země.
Tvář chlapce byla mrtvolná a na mimo velké rány na břiše měl kousance i na jiných částí těla.
Zavinil to ten míč, s kterým si hráli. Když vletěl do křoví a Patrik se za ním vrhnul.
Upadl a o kámen co byl hned vedle si rozbil koleno.
Když se k němu Jepha prohrabal hustým křovím a dopadl vedle něho na kolena…neovládl se.
Ta krev voněla tak dobře. Nevěděl, co to s ním udělá. Jeho oči se zaleskly a on přiložil svoje rty k ráně. Kousl.
Patrik zakřičel zděšením a Jeph ho umlčel. Když si uvědomil, co udělal, bylo už pozdě. Chlapcovy oči byli prázdné a zalité slzami a bolestí. Možná i překvapením. Jeph držel jeho tělo a potichu vzlykal.
A pak se za ním přiblížil ten vlkodlak a odnesl tělo. Zahladil stopy a pomohl Jephovy. Všechno mu řekl. Ale ne že je na světě plno jiných vlkodlaků.
A Jeph na tohle zapomněl za všechny ty léta. Přinutil se zapomenout a snažil si namluvit, že je normální a že může žít normálně.
Milovat.
Nebyl si najednou tak jistý jestli to dokáže a jeho oči se ve vaně zděšeně rozšířily když si vzpomněl na to co provedl svému nejlepšímu kamarádovi.
***
Seděl jsem u babičky v obývacím pokoji a popíjel čaj. Musel jsem absolvovat povinné vyprávěcí odpoledne v její společnosti. Měl jsem to rád. Většinou jsem neměl co dělat kromě práce a zase práce nebo bezcílného potulování.
Tentokrát bych se ale nejraději viděl úplně někde jinde. Uběhli tři dny od té doby co jsem byl s Jephou a on se ještě ani neozval. Začínám si myslet, že to se mnou zas tak vážně asi nemyslel. Měl jsem chuť se mu ozvat první, ale slíbil mi přece, že se ozve sám.
Položil jsem prázdný hrnek a podíval se na mou babičku, která se zasněně koukala z okna a nejspíš na něco vzpomínala.
"Ehm…tak děkuju za čaj babi…já musím si teď jít něco zařídit…"už jsem se chystal vstát.
"Ale drahoušku tys mě vůbec neposlouchal…to ještě není konec příběhu…"laškovně se zasmála a já byl donucen kecnout si zas na svoje místo a počkat dokud to nedopoví. Odcházel jsem skoro až o hodinu později než jsem měl v plánu.
I když jsem nechtěl, musel jsem jít prostě za ním. Otvíral jsem dveře Feuilles de thé, ale za pultem jsem neviděl Jephu ale nějakého staříka.
"Dobrý den, promiňte…neviděl jste Jephu, já nevím, jestli tu nemá dneska být a nutně s ním potřebuju mluvit…"
"Jste příbuzný…?"
"Emm…kamarád."Řekl jsem rozpačitě.
"No je vzadu jestli je to tolik naléhavé ale má práci…"
"Ah děkuju mnohokrát, nezdržím ho dlouho."
Obešel jsem pult a otevřel jsem dveře, které vedli do zadní části obchodu.
Jeph byl ke mně otočený zády a soustředěně rovnal čaj do krabic. Asi vycítil něčí pohled, protože najednou přestal a podíval se na mě pohledem, který mi vzal všechna slova. A já stál mezi dveřmi, stál jsem a sotva dýchal…
Kurva já se do toho kluka zamiloval!!
***
Zrovna rovnal čaj do krabic, když na zátylku ucítil pohled, který se mu skoro zažíral do masa. Lekl se, že si pro něj přišla třeba Amélie nebo nějaký jiný vlkodlak. Od toho večera kdy zjistil kdo je tak se v obchodě neukázala a Henry a asi nikdo jiný nevěděli kde je. Jeph se otočil, ale ve dveřích nestála Amélie. Byl to Jessie.
Neozval se mu, protože ze sebe dostal strach. Že by mu mohl něco udělat a chtěl si dát pár dní na promyšlenou. I když věděl, že vůči Jessiemu je to nefér. Mohl mu nechat aspoň nějaký vzkaz. A teď když viděl Jessieho ve dveřích s takovým skoro smutným pohledem bodlo ho blízko toho tepajícího orgánu co mu dřímalo v hrudi.
"Jessie…"
"Jen jsem tě přišel pozdravit…"
"Já…promiň, měl jsem se ozvat, ale mám teď hodně práce. Jedna z našich zaměstnankyň odešla a já jsem tu na všechno sám." Jeph se v duchu plesknul za tu chabou výmluvu. Teď když to říkal nahlas, viděl a slyšel, jak hloupě to zní. A Jessiemu to tak vážně znělo. Byl nejistý a netušil proč se Jeph takhle vymlouvá. Vždyť najít si pět minut na to aby mu třeba jen zavolal nebo poslal smsku…
Ale proč by to po Jephovy chtěl, když si nebyl jistý, jestli mezi nimi je něco vážnějšího…
Byl to Jeph, který se zvednul od práce, protože věděl, jakou chybu udělal. Viděl jak je Jessie nejistý. Cítil to.
Vždycky mohl cítit pocity lidí, i když jen občas a když to vážně chtěl. Když se soustředil.
Zvedl se a třemi velkými kroky se dostal těsně před Jessieho. Vzal mu tvář do dlaní a přitiskl svoje rty na jeho a líbal ho, jak nejněžněji uměl. Jessie mu obmotal ruce kolem pasu a oplácel mu stejnou mincí.
Všechno bylo zapomenuto a Jeph ač nerad tak pomalu a něžně odtáhl Jessieho obličej a usmál se tak, že by se každému podlomila kolena. Políbil ho na čelo.
"Chceš tu zůstat? Musím to tu dodělat a pak můžeme někam zajít."
"Okej, rád se na tebe dívám…"zahuhňal se Jessie.
"Když spím?"škádlil ho Jeph a nasadil sexy chůzi, když šel zas na své pracovní místo.
Jessie se kousl do rtu."Pořád."Musel se držet, aby na Jephu hned teď a tady neskočil.
Jessie se posadil na stoličku a vedle krabic do kterých Jepha rovnal sáčky s čajem.
A Jepha když dával sáčky do krabic se vždy schválně nahnul a jakoby omylem se dotkl Jessieho paže. Bylo to naprosto vražedné a poprvé za ty roky se Jeph nesoustředil na práci.
Nevydržel to a pustil to, co nesl na podlahu, popadl Jessieho za ramena a začal ho zuřivě líbat, jako kdyby to mělo být naposledy.
Místnost plnila aromatická vůně čaje, tiché vzdechy mezi rty a posuvné pohyby rukou po bocích, břiše…
Jak Jessie seděl a Jepha byl nad ním nahnutý, skoro se převážili dozadu, když uslyšeli kroky. Jeph uskočil a zmateně začal sbírat sáčky čaje po podlaze, které předtím upustil.
"Co se to tady stalo…?"zeptal se Henry, jako kdyby se místností prohnalo tornádo.
"N-nic…jen jsem zakopl…" Vykoktal Jeph a snažil se tvářit, jako kdyby o nic nešlo a doufal, že Henry neviděl to, co tady dělali před malou chvílí.
"Dobře…za hodinu budu zavírat tak to dorovnej a nezapomeň zamknout…"
Oba počkali, než Henry odejde a pak se dali do smíchu. Z obchodu vycházeli v osm. Bylo už šero.
"Co podnikneme?"zeptal se Jepha potahujíc z cigarety.
"Nevím…můžeme jít třeba někam kde budeme mít soukromý…"řekl tichým hlasem Jessie a Jeph s úšklebkem povytáhnul obočí.
"Ke mně?"
ať jessiemu nic neudělá,prosím prosím,jenom samý hezký věci X)....to je tak krásně napsaný...vůbec tě neznám,ale za tuhle povídku tě miluju :)