29. března 2008 v 11:59 | Violet Hysteria
|
Tak. Dovolte mi promluvit:D Tahle story je jiná než ty co tady byli předtím. Konečně v ní taky yvstupují jiné postavy než Gerard a Frank a snažila sem se jí psát jak nejlépe dovedu:D Posoudíte samy. Každopádně je věnovaná mojí kamarádce Trinytis, která už teď čte šestou kapitolu a já to dávám i sem abyste to taky okomentovaly:D Hlavní postavy jsou dvě. První Jepha Howard/The Used...víme známe:Dkterý se mi na tuhle roli dokonale hodil. Druhá hlavní postava je smyšlená a nese jméno Jessie(Je to kluk kdyby něco:D) Dávám vám sem Prolog spolu s první kapitolou kde se toho ještě nic moc neděje a Jessie se tam ještě neobjevuje. Budete si muset týden počkat protože večer odjíždím na týden do Itálie:D Fakt doufám, že tuhle storku aspoň trochu oceníte, vim že většina z vás tady dává přednost úchylným frerardům a podobně ale asi máte u mě zrovna smůlu:D nějak už mě začala štvát dvojice gerard/frank, to snad pochopíte...:D A abyste věděli na tuhle story jsem fakt pyšná a při jejím psaní skoro skáču do vzduchu:Dtakže děcka, čtěte, komentujte:) já mizim
<3
-Violet Hysteria-
***
Prolog
Místnost byla jemně osvětlená světlem svíček a lampičky nad pracovním stolem nad kterým se skláněl pětadvacetiletý chlapec...muž, v bílém přiléhavém tričku s krátkými rukávy z pod kterých se mu po pažích rozbíhaly tetování až po zápěstí. Tmavé vlasy mu spadly do obličeje po každé, když se nahnul a v jeho očích hráli plamínky svíček, které měl před sebou. Skoro jako by s přehnanou opatrností natahoval ruce k velké míse a nabíral čaj, který pak postupně rozsypával do jednotlivých sáčků. Vůně čaje se mu nasávala do trička, vlasů a kůže. Na hodinách nade dveřmi se ručička přiblížila k půl dvanácté. Lopatkou na čaj nasypal poslední dávku do pytlíku, zapečetil a všechny balíčky narovnal do krabice.
Sfoukl svíčky a zhasnul lampičku a to téměř tajemné ticho proříznulo cinkání klíčů, když zamykal dveře. Zima venku ho udeřila jako pěst a on se zachumlal víc do své bundy přes hlavu si přehodil kapuci a vydal se teď už opuštěnými ulicemi domů. Metro bylo už zavřené a on musel přes noční Paříž pěšky. Bydlel ve staré části města kde uličky byli temné a světla v nich rozbitá a většina obyvatel ulic se bála po setmění vyjít. Ne že by tam vládla příliš velká kriminalita, ale kdo ví co na vás může v temném rohu uličky čekat.
Postava pohybující se po těch ulicích tak pozdě v noci, zahalená ve stínech příliš nevzbuzuje důvěru.
Někde za ním se ozval hluk.
Když by se zrovna někdo podíval z okna mohl vidět jak se pod světlem lampy zaleskly oči té postavy.
Otočil se a pronikal do tmy, ze které vyběhla mourovatá kočka. Vyskočila na zídku porostlou břečtanem a zmizela ve tmě. V ulici se zase pravidelně začali ozývat kroky.
Jepha došel k vchodu pětipatrového domu s oprýskanými zdmi a ticho dnes už podruhé přerušil chrastěním klíčů. Vystoupal až do pátého patra svého podkrovního bytu. Nebyl moc velký, ale dokázal si ho zařídit tak aby vypadal větší než ve skutečnosti byl. V malé předsíni vytapetované zeleně se zul a odtamtud šel rovnou do koupelny. Dnes byl unavený tak jako snad jindy a potřeboval si uvolnit svaly. Musel pracovat přesčas, aby si vydělal na nájem,který nebyl zas až tak vysoký, ale tentokrát si chtěl přivydělat… Práce ve výrobně čajů moc nevydávala, ale miloval to. Miloval tu vůni a miloval čaj. Miloval, když mohl pracovat sám do noci při světle svíček a míchat různé druhy čajů. V obchodě a zároveň ve výrobně čajů pracoval už tři roky a za nic na světě by jí nevyměnil. Byla to jeho vášeň.
Otočil kohoutkem a nechal téct horkou vodu do vany, zatímco se svlékal.
Během chvíle strávené v horké vodě mu začala klesat víčka. Odhrnul si rukou mokrou ofinu z čela a po půl hodině vylezl spařený z vany. Kůže na jeho těle byla teď světle růžová místy červená. Nedbale se utřel ručníkem a nahý došel do ložnice, která sloužila i jako obývací pokoj. V rohu měl postel, nad kterou visely rudé závěsy a před ní gauč a televize. V okně seděla polomrtvá kytka a ze škvíry pronikal do vnitř jemný vánek.
Jepha na sebe hodil triko a trenky. Tričko se mu přilepilo na dosud ještě mokrá záda,rýsovala jeho křivky a prosvítající tetování vypadalo jako plátno na kterou malíř nanesl příliš mnoho ředěné barvy a ta se rozpíjela.
Když už ležel v posteli ozval se z ulice zase hluk. Okna byla tenká a on vnímal každý zvuk tisíckrát hlasitěji než kdokoliv jiný.
Ano, ulice tu nebyli bezpečné. Za každým rohem na vás může vyskočit přízračná postava s nožem v ruce. Tyhle ulice jsou v noci nebezpečné pro každého.
Pro vlkodlaka ale nejsou.
Kapitola První
Tea,Paris and Loup-Garou
Jmenuji se Jepha Howard. Jsem vlkodlak.
Mnohokrát jsem se takhle představil a sklidil jsem jen salvu smíchu. Když to říkáte otevřeně nikdo tomu neuvěří. Myslí si že vtipkujete.
Ze začátku jsem jen vtipkoval, ale pak jsem to myslel vážně. Lidi se mě doopravdy báli a nedokázali si vysvětlit ty záblesky v mých očích. Občasné výbuchy hněvu a nevysvětlitelné nepříčetnosti který ve mě v určitých situacích pukla.
Ztratil jsem přátele které jsem nikdy neměl. Ztratil jsem svojí brigádu kterou jsem si po dokončení školy našel a po půl roce bezcílného potloukání a shánění peněz jsem se přestěhoval z New Yorku do Paříže. Francouzštinu jsem uměl plynule díky mé opatrovnici, která byla původem Francouzka a zemřela rok po tom co jsem opustil školu.
V okamžiku kdy jsem uviděl uličky města jsem věděl, že tady mám příležitost začít znova.
Během týdne jsem zapomněl za New York a jeho špinavé ulice a začal jsem žít úplně jinak. Už jsem se nepředstavoval slovy Jsem vlkodlak. Byl jsem prostě Jeph Howard.
První den jsem celou noc prochodil okolo Eiffelovky a následující den jsem se jen tak procházel ulicemi.
Zastavil jsem se před malým krámkem. Feuilles de thé. Čajové listí.
Ve výloze v které byli naaranžovány sáčky, z kterých se sypal čaj, byla nalepená cedule kterou mohl skoro každý přehlédnout-já měl zrak výborný-cedule s nápisem že hledají nového pracovníka/pracovnici. V mém případě pracovníka.
V okamžik kdy jsem vešel dovnitř a ucítil z každého předmětu tady tu bylinou vůni jsem věděl, že odsud se nehnu.
Nastoupil jsem ihned a Henry co mu to tu patřilo byl skoro až šokován mou znalostí.
Byl to takový starší pán a jeho poslední zaměstnanec odešel kvůli dlouhé pracovní době. Pracoval jsem každý den téměř dvanáct hodin. Vyřizoval jsem objednávky, prodával a míchal čaj, doplňoval zásoby. Henry přicházel párkrát do týdne mi pomoci, ale jinak jsem na to byl sám. Nevadilo mi to.
Oblíbil si mě a pomohl mi sehnat byt za velmi levnou cenu ve starší zanedbané části města s výhledem na park ve kterém se s největší pravděpodobností scházely zdejší feťáci.
Můj život byl jako kolotoč. Byl jsem na jednom místě a pak jsem se otočil dokola a byl jsem zas tam odkud jsem vyjel. Vstával jsem brzo ráno a moje neposedné vlasy mi trčely do všech světových stran, měl jsem kruhy pod očima a z tvrdé matrace mě bolely záda. Bylo to samé vstávání, běh na metro, prodávání, míchání,počítání,vyřizování, pochod nočním městem domů, vana, spaní, vstávání, běh na metro...
Skoro až po roce tohohle spěchu Henry přijal do obchodu na výpomoc Amélii. Takže od té doby jsme se buďto střídali nebo jsme si brali kratší směny.
Amélie byla malá hubená francouzská dívka. Moc milá. Ale něco mi na ní nesedělo.
Byla taková....v tu dobu jsem nevěděl jak to popsat.
Hlavní bylo, že jsem díky pomocné síle v práci měl víc volna a konečně jsem si mohl odpočinout. Měl jsem našetřené peníze na vybavení bytu které jsem si ještě neměl čas koupit a konečně jsem mohl do detailů poznávat Paříž a její noční život.
Všiml jsem si, že lidé v oblasti kde bydlím jsou hodně pověrčivý. Henry když se stavil ve Feuilles de thé tak většinou seděl mezi dveřmi obchodu a výrobny vyprávěl mi povídky z okolí co kde zaslechl. Co jsem se dozvěděl mě trochu zbavilo pocitu bezpečí. Ale jen na určitý čas.
O vlkodlacích se vypráví mnoho příběhů. Lidé říkají, že vlkodlaci ukazují svou podobu když přijde úplněk a oni se v křečích a bolestech promění do velkého vlka a jdou za kořistí a pak jí roztrhají v zákoutí slepých uliček kde jejich rozpáraná a napůl sežraná těla leží třeba i týdny dokud zápach nepřiláká někoho z okolí. Také říkají že vlkodlaky může zabít stříbro. Říkají že vlkodlakem se může stát někdo koho pokouše jiný vlkodlak.
A taky říkají že vlkodlaci neexistují.
V prvním a posledním případě se mílí. Alespoň v mém případě jelikož jsem za celý svůj život nepotkal jiného vlkodlaka. Ne. Potkal jsem, ale jen jednoho, který mi osvětlil pár záhad mého života a pak záhadně zmizel. Až později se jeho fotka objevila v novinách a v článku stálo, že ho někdo pobodal. Stříbrným nožem...
Ten člověk ke mě přišel když mi bylo asi patnáct. Seděl jsem v parku a četl jsem si pod stromem. Daleko od všech dětí na hřišti kteří se mě báli. Nevím jak mě poznal. Řekl jen že ví kdo jsem. Řekl, že mi pomůže a ukázal mi co znamená být vlkodlakem. Tvrdil, že je to dar, ale podle mě byl pořádně pomatený. Pro mě to tedy žádný dar nebyl a jeho rady jsem neposlouchal a když jsem našel článek o jeho smrti v novinách řekl jsem si že jeho rady asi stejně k ničemu nebyli vzhledem k tomu jak dopadl.
Vlkodlaky může zabít stříbro. Já sám jsem na něj alergický a když se ocitne v blízkosti pár centimetrů začne mě šíleně pálit kůže.
Ale to že se vlkodlak mění za úplňku není pravda. Ani to, že se stanu vlkodlakem jen když mě pokouše jiný vlkodlak.
Nikdo mě v životě nepokousal.
Vlkodlakem jsem se narodil.
Ou ou takže vlkodlaci
No tak toto si posledujem...A Jepha sa mi tam páči, takže skvelé...