Have a control part12.
7. března 2008 v 21:27 | Violet Hysteria | Have a ControlDupl jsem na brzdy a v klidu jsem zastavil před policistou. Stáhl jsem na jeho pokyn okénko a on nakoukl dovnitř.
"Zdravím"zazubil jsem se trochu křečovitě a on pokýval hlavou.
"Doklady.."podal jsem mu je a tep se mi každým okamžikem zrychloval. Stačí jediná chyba. Jediné podezření a jsme zpátky ve vězení. Policista si chvíli prohlížel doklady a střídavě koukal na ně a na nás. Bert dělal, že spí. V duchu jsem si udělal poznámku, že jestli z tohohle vyklouznem pěkně mu to spočítám, že mě v tom nechal.
"Kam takhle pozdě? To je váš přítel?"zeptal se mě policista.
"Přítel?"upřímně jsem se zasmál."Kamarád"doplnil jsem"Jedeme do Utahu"zdálo se mi že Bert se zavrtěl,"zítra je tam koncert naší kapely v jednom klubu.."no prostě mě nic lepšího nenapadlo.
Policista se podíval na naše malé auto,"A nástroje máte kde?"
"Noooo…"zamračil jsem se."Jsme snad z něčeho podezřelí?"
Policista se zašklebil."No vzhledem k tomu, že se po státech potulují dva uprchlý vězni…nebo jste o tom snad neslyšeli?"policista se zašklebil.
"Ale jo..jo něco jsme zaslechli.."tentokrát jsem se na něj zářivě usmál.
"Šéfe.."přiběhl k autu nějaký jiný policista a ten co mi kontroloval doklady se k němu otočil a něco si šuškali. Dost jsem se potil a už jsem myslel, že nás odhalili.
Policista se ke mně otočil zpátky,"Máte štěstí…prý je viděli na opačný straně země…můžete jet"zasmál se a podal mi zpátky doklady. Poděkoval jsem mu a zase jsme jeli. V dostatečné vzdálenosti jsem si oddychl a jakoby to byl signál pro Berta který otevřel oči.
"Nemusel si mu říkat pravý cíl naší cesty…"
"To máš jedno…zítra si na nás ani nevzpomenou.."
Nedaleko hranic jsme si vyměnili řízení a jeli jsme pak celou noc a celý den jen s pár zastávkami a pak jsme konečně dorazili do Utahu. Zastavili jsme kus od města u nějakého menšího jezera a prostě jsme vylezli z auta a zablbli jsme si jako malý na písku u jezera a pak jsme jen leželi na trávě, drželi se za ruce a koukali na oblohu.
"Kam přesně máme namířeno?"
"Nevím.."zamumlal Bert.
"Jak nevíš? Máš nějaký plán ne?" přetočil jsem se na bok a podepřel jsem si hlavu.
"No plán byl že pojedeme do Utahu…dál už jsem se nedostal. Zkus taky něco vymyslet."
"Ale vždyť nás hledají! Tos na to nemyslel?....já..nevím co bysme teď měli dělat.."plácal jsem rozpačitě a zmateně.
"No já myslel, že nájemnej vrah by měl vědět něco o schovávání.."
"Jo a masovej vrah snad nic vědět nemusí?!"
"No bezva Gerarde teď si tomu nasadil korunu!"Bert se zvedl a vykročil po břehu vody pryč a já se zvedl a šel jsem do auta. Vztekle jsem sebou hodil na zadní sedačku a několik hodin jsem nasupeně zíral na okýnko.
Po nějaké době jsem se natáhl a pustil radio. Pobrukoval jsem si známé písničky a trochu jsem se zamyslel. Za hodinu jsem začal být nervozní. Byl jsem na Berta naštvaný, že neměl plán a že mě osočil z toho že když jsem nájemnej vrah tak bych měl něco vymyslet. Jako bych jím pořád byl! Ale nebyla to pravda. Už jsem si nedokázal představit, že budu ještě někdy mačkat nějakej kohoutek a že už se nebudu muset schovávat protože ve věznici se schovávat nemusím. A teď je to ještě horší než předtím. Předtím mě nehonilo tolik lidí najednou. Možná ty lidi předtím byli nebezpeční, ale rozhodně se v tu dobu moje tvář neukazovala každou hodinu ve zprávách.
Povzdechl jsem si a podíval se ven. Za chvíli se bude stmívat a Bert nikde. Nevěděl jsem kam šel a kam až došel nebo kdy se vůbec hodlá vrátit. Jestli se vůbec hodlá vrátit…
Otevřel jsem dveře a stoupnul jsem si vedle auta. Rozhlížel jsem se po okolí ale nikde kam jsem dohlédnul jsem ho neviděl. Smutně jsem se koukl do země. No jasně. Nechal mě tu.
O té poslední hádce jsme už nemluvili a najednou další. Za lesem už slunce narazilo do stromů a teď prosvítalo skrz stromy. Bert nikde. Zoufale jsem se rozhlédl kolem. Nevěděl jsem jestli ho mám jít hledat nebo spíš zůstat tady kdyby se vrátil. Jenže jak jsem se měl rozhodnout když jsem ani nevěděl jestli se vrátí a kdy a na dvě poloviny jsem se rozpůlit nemohl.
"BERTEE!!!!!!!!"zakřičel jsem a čekal jestli se někde ozve nějaká odpověď. Šel jsem od auta tak daleko abych na něj pořád viděl kdyby se Bert vrátil. Půl hodiny jsem to tam celé obcházel než jsem se začal vracet k autu se zjištěním že Bert se asi nerozhodl vrátit. Byl jsem na něj znovu naštvaný, že se na mě vybodnul a odešel pryč i poté co mi navykládal jak mě miluje. Nedalo se mu věřit. Slunce už zapadlo úplně a na cestu mi svítili poslední červánky.
"Mhmm.."ten zvuk mě v tom tichu vyděsil. Bert stál opřený o auto s pohledem zarytým do země. Ohromeně jsem na něj koukal. Stál jsem od něj pár metrů a absolutně jsem nevěděl co říct, ale chtěl jsem to nechat na něm. Vždyť on mě tady nechal celý den samotného a sám si někde coural. Klidně jsem tu taky už nemusel být. Klíčky byli pořád v zapalování. Všechny peníze a oblečení v autě…
Nikdy bych mu nedokázal ujet.
"Už se nechci hádat"zakňučel a z jeho hlasu bylo poznat že plakal což mě dost zarazilo. Nedokázal jsem si to představit ale myslel to vážně a jeho pohledu se nedalo odolat. Stoupl jsem si k němu a on mi vplul do objetí.
"Já taky ne." Řekl jsem ale upřímně jsem se bál dalšího střetu s ním. V hloubi mě to pořád žralo a musel jsem o tom přemýšlet proč to vůbec děláme, ale neměl jsem odvahu se na to Berta zeptat. Měl jsem strach z toho co by mi na to mohl říct tak jsem ho jenom dál objímal. Celý se klepal protože celý den někde chodil jenom v tričku a k večeru už byla zima. Zalezli jsme do auta a já pustil topení.
Radio bylo zapnuté a já podřimoval na zadní sedačce. Bert seděl ve předu a potichu zpíval písničku co zrovna hráli. V zrcátku jsem viděl jak se usmívá když jsem se k němu přidal. Pak se ke mně otočil.
"Mrzí mě to dneska…"povzdechl si"sám nevím proč jsem tak vyjel.."odmlčel se a já byl zticha"určitě jsi na mě naštvaný."
"Ne"
"Ale jo si a ani se ti nedivím, musíš mě nesnášet."pronesl a otočil se zase dopředu.
"Nejsem naštvaný, možná jsem byl ale teď jsem jen…smutný z toho že se zase hádáme."řekl jsem potichu a spolknul jsem knedlík v krku, když se na mě Bert ani neotočil. Nic neřekl. Musel jsem zavřít oči a i tak mi přes ně prosakovaly slzy. Asi si toho všimnul protože se přesunul ke mně a hlavu mi zavrtal do ramene.
Byl jsem ze všeho unavený. Vynervovaný útěkem, možná ještě trochu i Frankem i když jsem na něj od útěku myslel minimálně, byl jsem k smrti unavený z řízení skoro pět hodin v kuse, z toho že se můj život změnil za tak krátkou dobu. V noci se mi pořád zdálo o stěnách samotky které mě svírali dokud mě nerozmačkali a já se neprobudil. Byl jsem zmatený svým chováním a všechno mě štvalo. Štvalo mě i to, že mě teď skoro všechno rozbrečelo a vyděsilo. Brzo ráno jsme zastavili v ulicích města a já šel nakoupit nějaké jídlo a Bert zatím šel pro noviny. Dohodli jsme se na tom že zvlášť budeme víc nenápadný.
Ještě v noci jsme si řekli že by bylo dobré ze nějaký čas skrývat než opadne ten největší zájem. Měsíc jsme jezdili po městech v Utahu a přespávali v levných hotelech a motelech a někdy i v autě.
Začal jsem trpět migrénami a často jsem byl unavený a vystresovaný. V noci se mi zdálo pořád dokola o Frankovi a jeho vyčítavém pohledu. Pořád jsem slyšel to jak mi říká, že jsem ho opustil a nechal ho hnít samotného. Probudil jsem se uprostřed noci v manželské posteli jednoho motelu úplně zpocený.
Bert vedle mě spokojeně podřimoval. Konečně jsem mohl vidět jeho klidný spánek. Ležel v klubíčku a působil dojmem bezbranného mimina i když mu pod polštářem třímala zbraň. Ostatně mě taky. Ale jen z čistě obranných důvodů. Neměl jsem v úmyslu zastřelit každého kdo se mě opováží vzbudit i když pro mě spánek byl v posledních dnech vyčerpávající. Nesnášel jsem svoje noční můry.
Sedl jsem si na okraj postele a začal jsem se pohupovat jako děcko. Potřeboval jsem vzduch. Potichu jsem se natáhnul pro kalhoty a mikinu a vzal ze stolku krabku. Vyšel jsem do studené noci na ochoz motelu a opřel jsem se o zábradlí. Zapálil jsem si cigo a už klidně oddechoval. Z motelu bylo vidět pár domů. V jejich oknech se už nesvítilo. Moje oči zabloudili k čisté obloze na které se třpytily hvězdy a moje myšlenky utekly daleko odsud. Konkrétně k Frankovi. Nedalo mi to a pořád mi vrtalo hlavou co se tehdy stalo. Nic jsem o něm neslyšel. Mohl být už mrtvý nebo nemusel a mohl si najít někoho s kým bude šťastný nebo podobně. Nejvíc mě zajímalo, ale jestli pokud žije co říkal na ten můj útěk. Od Franka jsem se už odpoutal a nějak bych ho netoužil potkat i když by to nejspíš bylo odpovědí na moje otázky. Ale lepší bude když se už nikdy neuvidíme.
V duchu jsem ale věděl, že dřív nebo později mě zvědavost překoná a já ho budu chtít najít.
Dokouřil jsem a pootevřenými dveřmi jsem zase vklouzl do pokoje a pak do postele. Za okny jsem viděl jak začíná pomalu svítat, ale ještě jsem usnul.
Komentáře
Teda ten Frank mě sere i když tam neni, tak se pořád musí Geemu srat do hlavy... Nádhera, rychle pokrááááčko...
no aww na Geeho a Berťáka... a fuuj na myšlenky o Frankovi ![]()
dál, dál
chudáček Bert...on ho má tak rád a gee je čím dál divnější:P
jůůůůů hej mazec![]()
ale na Franka by měl zapomenout....teď má Berťase





Fakt super jako.tak pokráčko
jednoduše řečeno