20. března 2008 v 21:49 | Violet Hysteria
|
Sem se taky konečně dokopala k tomu napsat pokračko:D Se vám omlouvám ale v poslední době jsem hrozně zaneprázdněná a nemám čas a ještě jsem začla psát něco jinýho co by se tu brzo mělo taky objevit:D Tak Enjoy a Veselý Velikonoce:D(Arggg ten sníh mě pěkně sere!!)
Jezdili jsme různě po Americe a já si pořád namlouval, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Peníze docházely světelnou rychlostí a já věděl co s tím Bert zamýšlí udělat.
Seděli jsme na posteli zase nějakého motelu, které jsem už nestíhal počítat, kolik jsme jich třeba jen za týden stihli vystřídat. Ven jsme už nevycházeli aniž by jsme nebyli převlečení a v každém městě co jsme potkali jsme měnili auto. Bohužel podle toho nás mohli snadno stopovat a články o tom byli v každých novinách.
Byli jsme zahnáni do kouta jak psi.
Oba jsme byli vystresovaní a unavení, ale jediný Bert to dokázal skrývat.
"Pojď sem Gee…" zasténal Bert a lehl si na postel. Už dva dny se mě snažil dostat do postele, ale prostě to nějak nestíhal. Pokaždé když na to přišlo, museli jsme na rychlo odjet.
Právě teď jsem ho nevnímal. Byl jsem myšlenkama úplně někde jinde. A já vůbec, od té doby co jsme utekli jsem byl úplně jako vyměněný.
Dost jsem přemýšlel, co se to se mnou stalo. Úplně jsem nad sebou ztratil kontrolu. Choval jsem se jako malé ubrečené děcko na písku a ne jako ostřílený nájemný vrah.
A věděl jsem, kdo za to může. Všechnu mojí sebekontrolu jsem ztratil v ten den, kdy jsem zastřelil toho Frankova přítele a když jsem dovolil, abych se do Franka zamiloval.
Jo, to bude ono.
"Gerarde kde si?"
Otočil jsem se na Berta, který seděl na posteli a očividně byl trochu podrážděný tím, že mu nevěnuju pozornost.
"Tady."
Usmál se a za ramena mě stáhnul k sobě.
"Na co si myslel?"zeptal se mě mezitím, co mě líbal. Pootevřel jsem rty a udělal jsem mu prostor ve svých ústech.
"Na nic…jen tak různě…na tebe…"zalhal jsem a začal jsem stahovat z Berta tričko.
Byla to taková ještě poměrně klidná chvilka před bouří, která měla následovat. Peníze nám totiž během týdne došli a my skoro ani nezaregistrovaly jak. Mohlo za to hlavně neustálé kupovaní benzínu, jídla a placení motelů. Nemohli jít dál nijak jinak než, že jsme začali vykrádat malé obchody, kde nebyli video systémy a také žádná valná ochranka. Nebyl jsem z toho vůbec nadšený a nerad jsem na někoho mířil zbraní. Někdy jsem měl takový pocit, že z toho jak se mi klepe ruka bych mohlo snadno zmáčknout kohoutek.
Ve chvílích kdy jsme zrovna neutíkali, nekradli nebo nenakupovali jsme byli zalezlí v motelovém pokoji a snažili se nesténat moc nahlas. Stopy, které jsme za sebou nechávali byli sledovatelné, ale nikdo nevěděl kde bude naše příští zastávka. Byli jsme si jistí, že nikdo nemůže zjistit kde se objevíme příště.
Ale já se mýlil. Šíleně jsem se mýlil a když jsem se probudil uprostřed noci s hlavní pistole u hlavy myslel jsem, že proskočím zdí. Ne kvůli tomu, že si na mě a na mého milence někdo namíří pistoli v půl druhé ráno. Bylo to tím kdo tu pistoli držel…
"Franku?!!"
Chtěl jsem ho jen podusit. Proboha vždyť si to zasloužil! Bylo ráno. A já už konečně chtěl příští týden přijít a zeptat se co cítil když jsem mu nedal vědět co se mnou je. Chtěl jsem ho úplně rozdrtit na kaši. Seděl jsem v kuchyni u kafe a listoval novinami. Ale nebylo moc co listovat. Byl čtvrtek. Bylo to v každých novinách na každé titulní stránce velkými písmeny. Nebylo na světě člověka kterého by to nenaštvalo víc. Chodil jsem od trafiky k trafice a zkoumal jestli se mi to nezdá.
Nezdálo. Ten parchant utekl s nějakým masovým vrahem. A to říkal, že tu bude pro mě! Že se změnil a že chce napravit to co udělal. A já mu věřil.
Hledal jsem ho a jediné co mě popohánělo bylo to že si užiju ten pocit až ho najdu a přiložím mu hlaveň k té jeho prolhané držce.
Nejdřív jsem neměl stopy. Ani tenkou nit za kterou bych se mohl zachytit. A o pár měsíců později jsem našel v novinách, že je viděli v jednom motelu v Utahu dva policisté a že utekli. Jel jsem do Utahu a ptal se skoro každého. A nejvíc ze všeho mě užírala otázka jestli jsou spolu pořád. Ten…nějaký McCracken. Na fotkách vypadal jako vytažený z pekla…A nejvíc mi vadilo, že je s Gerardem…s mým Gerardem s kterým jsem měl být já! Měl tu být jen pro mě.
A pak jsem našel stopy. Jezdil jsem po místech které byli hlášené v novinách. Které vykradli. V novinách si nebyli jistý jestli to byli zrovna oni ale já to věděl. A pak jsem na ně narazil úplnou náhodou. Seděl jsem v autě před nějakým obchodem a přemýšlel do jakého města teď asi pojedou. Když jsem je uviděl jak jdou naproti do motelu. Samozřejmě byli přestrojení. Ale Gerarda bych poznal i kdyby měl rozmlácenej ksicht na kaši. A tak jsem si počkal ještě chvíli. Na noc a nepozorovaně jsem se dostal k nim do pokoje. Natáhnul jsem kohoutek a nechal jsem Gerarda aby otevřel oči.
"To čumíš co.."zašeptal. Bert, který byl na mě natisknutý se pohnul otevřel oči a nevěřícně zíral na Franka. Nebyl jsem schopný slova.
"Franku já myslel, že jsi mrtvý….nepřišel si…" Byl jsem už úplně probuzený jako kdyby na mě někdo vylil kbelík ledové vody, ale vážně mi nešlo do hlavy jaktože se mi teď plní moje noční můra. Přesně tohohle okamžiku jsem se bál. Ne přesně tohohle ale bál jsem se toho, že by si mě Frank jednou mohl najít kdyby byl živý a vyčíst mi to, že jsem mu utekl.
A právě se to dělo. A já neměl šanci se nějak bránit.
Leželi jsme s Bertem oba nazí pod přikrývkou a Frank nad námi stál a mířil na nás a nejspíš by neváhal nás zastřelit. Už teď jsme oba mrtví…
Bert se pohnul tak rychle, že jsem to nestihl ani zaregistrovat. Divil jsem se, že Frank nevystřelil…
"Berte NE!!!!!!" zastavil jsem ho křikem.
"Co je Gerarde…můžu ho zabít a on ani nestačí mrknout." Říkal Bert ale nespustil oči z Franka.
"Zabiju vás oba než stačíš vůbec vystřelit!"prskl Frank a ruka s pistolí se mu zaklepala.
"Fakt? Myslíš, že jsi tak dobrý střelec? Myslím, že v téhle místnosti je lepší střelec než ty….žejo Gee?"
Než jsem stihl něco říct Frank se oklepal.
"GEE?!!Hááá"sjel nás pohledem"Tak s tímhle teď šukáš "Gee"?"řekl Frank znechuceně.
"Em…zrazený milenec."ušklíbl se Bert.
"Ne to nejsem! To on mi zabil přítele! A pak mě chtěl ojet a teď…teď šuká s takovým svinstvem!!!!!"
"Snad bys nežárlil"
Bert byl podivuhodně klidný a já byl jaksi mimo hru. Jen jsem poslouchal jejich slovní přestřelku a nevěděl co dělat.
"Žárlit?!!"vyštěkl Frank a jasně jsem viděl jak zaťal zuby."A jako na co?"
"Hele klid kámo…přestaň řvát a řekni co od nás chceš…budeš jen mluvit? Nebo i střílet? Protože já jsem docela unavený…máme za sebou únavnou práci."řekl Bert a nahnul se a přitiskl svoje rty k mému rameni aniž by přestal mířit na Franka.
Na Frankovi jsem viděl jak se celý klepal. I přesto, že v pokoji byla docela zima se potil. Těkal očima z jednoho na druhého. Bert se ďábelsky šklebil a já měl srdce až v krku.
"Nezabiju vás…"
"No to jsme rádi.."prohodil Bert.
"…jen pod jednou podmínkou.."
"Jakou?"
Zatajil jsem dech. Co může tak chtít?
"Odteď budu jezdit s váma, nemusíte mít strach že vás napráskám policii…to už bych dávno udělal kdybych chtěl…"
S otevřenou pusou jsem zíral a bylo vidět že i Berta to překvapilo.
"To si děláš prdel ne?!"zajíkl se Bert a začal se smát hyením smíchem.
Hustý, já se na to pokráčko tolik těšila :) Je to díl od dílu zajímavější, jen tak dál :) By mě zajímalo co tím Frank sleduje...