10. března 2008 v 13:47 | Violet Hysteria
|
Všechno okolo nás bylo v pořádku. Mi uvnitř jsme v pořádku možná nebyli ale věci okolo se vyvíjeli dobře. Zdálo se, že policie nemá tušení kde jsme a naše převleky nikdo neprokoukl a my se mohli klidně procházet ve středu města kolem policistů. Každý týden jsme měnili naše místo "bydliště".
Vystoupil jsme z auta. Byli jsme někde u kalifornie a mě bylo každým dnem hůř a hůř. Pálili mě oči a třeštila mi hlava tak, že jsem s ní nemohl pohnout. Většinu dnů jsem prospal a Bert musel řídit. Myslel si, že jsem jen unavený ale to že je mi skoro na omdlení jsem mu zamlčel. Teď už jsem to před ním nemohl skrývat.
"Gerarde…jsi celý zelený! Co je ti?" Tiskl jsem si dlaň k mému zpocenému horkému čelu. Bert oběhl auto, odsunul mi ruku a položil mi na čelo svojí.
"Ježíš Gee…ty úplně hoříš!"
Měl pravdu. Celé moje tělo najednou jakoby zachvátil oheň. Tekl ze mě pot a viděl jsem zamlženě jako kdybych si před chvílí něčeho šlehnul. Chtěl jsem si vyndat z krabičky cigáro ale jak se mi třásli ruce upadla mi.
"Nemůžeš teď kouřit! Udělá se ti ještě hůř!" Bert mě podepřel a s jeho pomocí jsem došel k motelu před kterým jsme teď stáli. Posadil mě na lavičku a šel zaplatit nějaký pokoj.
Byl pozdní letní horký den a na lavičku dopadalo ostré slunce. Bylo mi z něj ještě hůř. Zvedl jsem se a opřený o stěnu jsem se dobelhal do stínu v rohu budovy. Cítil jsem jak se mi upocené tričko lepí na hruď a jak mi čůrky potu z čela stékají po tváři dolů až na bradu a tam odkapávají na zem. Vedle motelu bylo bistro kde zrovna zastavilo policejní auto. Dva policisti vystoupili a šli ke vchodu. Neměl jsem žádné převlečení a když jsem viděl jak na mě jeden z těch policistů otáčí pohled stačil jsem se jen tak pomalu pootočit na druhou stranu. Museli si myslet že jsem třeba opilí nebo feťák. Klidě ke mně mohli přijít mě prověřit. Místo toho oba zapluli do bistra.
Prudce a těžce jsem dýchal. V duchu jsem si jen představoval jak se za chvíli položím do postele a usnu. Ale bolest byla tak ukrutná, že moje představy se rozpouštěly jako zmrzlina v tomhle parnu.
"Hej"Bert držel klíčky od pokoje a starostlivě na mě koukal. Vzal mě za rameno a odvedl do pokoje číslo tři.
Zabouchl dveře a mi se ocitli ve vyhřátém pokoji ne zrovna moc vábného motelu ale byli jsme už v horších. Bert zatáhl laciné rolety na oknech.
Já jsem už už chtěl padnout na postel když mě zezadu objal a ještě jednou zkontroloval mojí tělesnou teplotu.
"Měl by ses osprchovat.."odvedl mě do koupelny s oprýskanými dlaždičkami a s rzí za kohoutky. Zvedl jsem ochablé ruce a Bert mi přetáhl přes hlavu tričko a začal mi rozepínat kalhoty. Moje nohy byli jako z olova a mě už nebavilo stát. Musel jsem mít hodně vysokou horečku. Už jsem skoro neviděl a jen jak jsem cítil jak se mě Bert dotýká musel jsem se na něj nalepit. Byl to skoro ten samej pocit jako když bych byl na sračky opilej akorát k tomu ještě ta hrozná bolest v hlavě a v hrudníku.
Bert mě odstrčil a já zakňučel. Postrčil mě do sprcháče a pustil na mě vlažnou vodu. Za chvíli mi už byla zima a celý jsem se klepal. Nechal jsem se zabalit do ručníků a položit do postele. Pořádně jsem se zachumlal do peřin ale pořád jsem se klepal a byla mi zima . Bert seděl nade mnou a skláněl se k mému obličeji. Viděl jsem ho přes přivřená víčka a pak už jsem je nedokázal držet otevřené a jako těžká olověná víka mi spadly a já spal tvrdým spánkem v kterém mě pronásledovaly zmatené sny s postavami a s dějem celého mého života. V těch snech se odrážel stres posledních dnů, všech zážitků posledního půl roku, útěku, Berta, Franka…
Zdálo se mi že jsem prospal celé týdny, ale ve skutečnosti jsem spal jen tři hodiny a když jsem se probudil bylo teprve pozdní odpoledne a slunce ještě rozpalovalo rolety. Berta jsem v pokoji neviděl tak jsem šel na do koupelny a na záchod ale nebyl tady. Pořád mi třeštila hlava a já se vrátil do postele.
Začalo mě žrát, že nevím kde Bert je a tak jsem jen ležel, všechno mě bolelo pod pokrývkou jsem se zase začal potit.
Bylo mi špatně a tím, že jsem se nervoval kde Bert je mi bylo ještě hůř a hlava se mi skoro rozletěla do prostoru. Konečně po nesnesitelné půl hodině jsem uslyšel cvaknutí v zámku a bouchnutí dveří.Okamžitě jsem se začal v posteli narovnávat do sedu.
"Jsi vzhůru? Jak ti je?"
"Kde si byl?"Reagoval jsem až možná příliš přehnaně podezřele a přitom mě bodlo v krku. Šíleně mě tam pálilo.
"Nečil se hned…jen jsem byl v lékárně pro nějaké prášky, vzal jsem jen něco na co nemusí být předpis.."Starostlivě se na mě kouknul a já zalitoval toho jak jsem na něj hned vyjel.
"Promiň….není mi vůbec dobře."ke konci jsem skoro už zakňučel jak se mi do hlavy drala bolest.
Bert ke mně přiskočil se sklenicí vody a pár tabletkami které jsem spolknul a pití na ex vypil.
"Koupil jsem i teploměr…měl by ses potom změřit." Kývl jsem hlavou a zase jsem zavřel oči. Bert si ke mně za chvíli sednul na postel a přiložil mi k čelu studený obklad. Slastně jsem vydechnul i když moje horké čelo o chvilku později mokrý hadr ohřálo tolik že už nebyl studený.
Byli to skoro ty nejhorší okamžiky mého života. Bezmocný jsem ležel v posteli v horečkách. To bych radši už bral poklidný doživotní život ve věznici. Tam bych aspoň mohl na ošetřovnu kde by mi dali nějaké správné léky. Věděli by co semnou je. Bert to ale nevěděl přesně. Mohlo to být cokoliv. Třeba úpal nebo prostě nějaká viróza…nebo nějaká horší nemoc, kterou jsem si nedokázal představit. Večer jsem měl čtyřicítku horečku a svoje okolí jsem už ani nevnímal. Jen jsem jako gumový sloup stál podepíraný Bertem , který kolem mě obmotával namočené prostěradlo.
"Hele zlato dojdu pro nějaké jídlo jo? Zvládneš to tu?" Bert nade mnou ležel nahnutý a i přes všechny moje upozornění, že nechci aby to ode mě chytnul mi teď sál krk. Dva dny uběhly od toho nejhoršího a já i když jsem se cítil pořád mizerně horečky už nebyli tak vysoké. Začal jsem milovat chvíle kdy se o mě Bert staral. Ještě nikdo v životě o mě neprojevil takový zájem jako Bert a já si připadal jako malé bezmocné miminko. Těšil jsem se až se uzdravím a nebude mi tak mizerně jako poslední tři dny ale aspoň jsem měl někoho kdo se o mě stará.
Bert se ode mě odtrhl a šel nakoupit. Změřil jsem se. Měl jsem dost zvýšenou teplotu, ale zvedl jsem se z postele a o chvíli později jsem vyšel z pokoje a sešel ze schodů motelu dolů za rok domu bych si mohl dát cigáro. Opřel jsem se o zeď a koukal na trávu pod nohama zatím co jsem vyfukoval kouř.
A asi o deset minut později když jsem si chtěl zapálit další mi cigareta mezi mými rty spadla na zem. Viděl jsem jak před motel přijelo asi pět policejních aut. Ze všech vyskákali policisti. Někteří zůstali přikrčení se zbraněmi za auty a zbraněmi mířili na okna nahoře a ostatní se rozeběhli po schodech nahoru. Bylo to jen pár vteřin než jsem slyšel prásknutí dveří.
Uvědomil jsem si, že skoro ani nedýchám, srdce mi buší tak že mi skoro vylítlo z hrudi a zase ta horečka. Stál jsem tam v šoku a v hlavě mi jen lítal obraz toho co by se stalo kdybych tam zůstal. Kdyby Bert nikam nešel…stačilo jen patnáct minut a nejspíš bysme teď už neměli šanci.
Kdyby..
Okamžitě jsem se vzpamatoval a přehodil jsem si přes hlavu kapuci. V hlavě mi zněla slova teď nebo nikdy a pak jsem okamžitě vyrazil ze svého úkrytu za zdí. Protáhl jsem se okolo zadního vchodu bistra na hlavní ulici a chvíli jsem čekal.
Nikdo mě nejspíš nezahlédl. Ale teď už nejspíš vědí, že nejsme v pokoji a dají prohledat město. Panicky jsem se rozhlížel po ulici a hledal nějaký obchod. Viděl jsem jak po silnici přijíždějí další policejní auta. Stál jsem na chodníku a oni museli projet přímo proti mně. Okamžitě jsem se na podpatku otočil a zaplul do bistra. Neměl jsem ale žádné peníze. Pár zákazníků se po mě podívalo ale nevěnovalo mi pozornost. Pár jich zase vyběhlo na ulici když uviděli policejní auta. Kurva. Kurva!!!!!!
Oknem jsem zahlédl Berta. Stál na konci ulice a bylo fakt štěstí, že jsem si ho všimnul. Nejspíš už si taky všimnul policejních aut. Vysral jsem se na lidi v bistru a vyběhl jsem ven. Běžel jsem přes silnici směrem k Bertovi, který už mě nejspíš taky zahlédl.
"Kurva…mizíme!!"zařval jsem když jsem k němu doběhl a oba jsme se rozeběhli k parkovišti kde jsme si nechali auto. Ani jsem nedokázal vstřebat to jaký to bylo štěstí, že jsme si auto nenechali před motelem.
"Není ti nic?" ptal se mě Bert v běhu.
"Ne.."ale stejně jsem kecal. Sice v tom návalu adrenalinu jsem na chvíli zapoměl na mojí bolest v hlavě a na horečku a na všechno ostatní ale jakmile jsem dopadl na sedačku a Bert rozjel auto tak po pár minutách se mi zdálo že vydávím všechny vnitřnosti. Chytl jsem se za břicho a snažil se vydržet tu nevolnost. Bert se pořád koukal do zrcátka a řezal zatáčky. Div, že jsme neskončili v nějakým stromu. Pak jsem to už nemohl vydržet.
"Berte…za-zastav prosím"
"Teď ještě ne."
"Prosíím!!!!!!!!!!!!!!!!!"zakřičel jsem a Bert zajel ke kraji. Okamžitě jsem otevřel dveře a v nejbližším keři jsem vyvrhl obsah svého žaludku. Slyšel jsem jak Ber vztekle kopl do auta a pak ke mně přiběhl.
"Jsi..v pořádku…já..promiň." Odehnal jsem ho rukou. Fakt jsem neměl zájem aby se díval na to jak zvracím. Narovnal jsem se a chtěl jsem jít zpátky do auta a zhroutit se na sedačku. Ale omdlel jsem dřív než jsem tam stačil dojít.
No ty voe.Akce jak sviň.jen by měla zajímalo,co je s Frankem...