8. února 2008 v 18:08 | Ellis
|
Hmm tak je to tady. Nechtěla jsem ale nechci to už nějak zbytečně rotahovat abych z toho neudělala slátaninu takže tady máte poslední kapitolu. je mi z toho až smutno....tak dlouho jsem jí psala...:( :D
(už by to mělo jít...)
Konečně byl víkend a mi si řekli, že si dáme od učení taky trochu pokoj. Měli jsme s Frankem v plánu podniknout něco společně. Byl jsem ho ze školy vyprovodit domů.
,,Nechceš zítra něco podniknout?''zeptal jsem se ho.
,,No jistě, že ano ale co?''
Pokrčil jsem rameny a s úsměvem ho políbil.
,,Něco vymyslím a napíšu ti.''Ještě jsme se rozloučili dlouhým polibkem a pak jsem šel domů. Neměl jsem představu co bysme mohli zítra dělat. Samozřejmě mě napadlo kino nebo jít někam na jídlo..ale zdálo se mi to moc obyčejné a předvídatelné. Ale taky jsem ho nechtěl zvát ke mně aby si nemyslel, že ho chci hned do postele. Byl jsem z toho dost zoufalý a nevěděl jsem si rady takže nakonec jsem šel za Mikeym. Jenže ten mi taky poradit nedokázal. Říkal ať ho vezmu do kina že na tom nic není, ale já prostě nechtěl.
Večer jsem žmoulal mobil v ruce a přemýšlel co mu mám napsat. A přemýšlel jsem tak dlouho že jsem usnul…
***
Viděl jsem okolo sebe barevné promíchané obrazy,byl tam Frank a vznášel se ve skleněné místnosti. Stál jsem před ním a nemohl jsem na něj šáhnout abych ho k sobě přitáhl.
Ty se mě bojíš…řekl Frank a začal se pochichtávat. Jeho smích se rozléhal ve skleněné kostce a přerůstal v nesnesitelný řev.
Stěny začali praskat a střepy vystřelili na Franka a zaryli se mu do kůže..
Probudil jsem se a ten obraz mi pořád běžel hlavou. Chtělo se mi zvracet. Pak jsem si uvědomil, že mi vibruje telefon v ruce. Byli dvě hodiny po půlnoci.
Otevřel jsem zprávu. Byla od Franka.
Chceš zítra přijít ke mně?
Mžoural jsem skrz tmu na svítící zprávu v mobilu. Pravda byla že jsem se bál že když Franka pozvu tak se lekne. Že se lekne když ho budu chtít líbat, dotýkat se ho…
Popravdě jsem vůbec netušil jaký k tomu má vztah…nikdy s klukem nebyl a to semnou se stalo tak rychle…byla to jen náhoda. Musel jsem si pořád připomínat že kdyby se nedozvěděl co k němu cítím asi by mnou pořád ještě teď opovrhoval. Zavřel jsem pevně víčka.
Po chvilce váhání jsem mu odpověděl.
Rád příjdu, ale potřebuju si s tebou o něčem promluvit…
Po chvíli mobil znovu zablikal.
Ok. Tak přijď nějak k večeru, budem se koukat na filmy ;)
Zachvěl jsem se. Myslí na to co já…? Ale promluvit si s ním potřebuju…
***
Nemohl jsem si pomoct ale celý večer jsem byl jako na trní. Pořád jsem pobíhal po domě a nedokázal jsem v klidu sedět nebo ležet. Řekl jsem si že půjdu tak na šestou. Bylo to k nevydržení…tři hodiny, půl čtvrtý…třičtvrtě na čtyři…za pět minut čtyři…
Zazvonil mi mobil. Zrovna jsem se snažil soustředit na děj nějaké knížky.
Líně jsem se zvedl a snažil jít k mobilu přes pokoj ke stolu co nejdýl, ale když jsem na displeji přečetl Frankovo jméno sletělo mi srdce až do kalhot.
,,Copak lásko?''zvedl jsem to.
,,Gerarde..''zatočila se mi hlava, jeho hlas zněl zničeně, slyšel jsem jeho vzlyky…
,,Franku co se stalo..?!!''vydechl jsem prudce.
,,Gee…oni…já…jsem na..na náměstí v uličce za obchodem…já..''
,,Jdu tam..'' na nic sem nečekal. Popadl jsem bundu a z baráku jsem vyletěl rychlostí světla. Celou cestu jsem běžel a snažil jsem potlačit paniku.
Doběhl jsem na náměstí a už jsem skoro ani nepopadal dech. Obchod byl na druhé straně náměstí. S posledním dechem jsem doběhl až tam a odbočil do malé uličky vedle kam se většinou dováželo zboží. Zastavil jsem se a rozhlédl se kolem. Až po okamžiku jsem vzadu v rohu mezi kartonovými krabicemi poznal Franka. Dopadl jsem k němu na kolena. Byl opřený o stěnu za sebou a krabice kolem něž pokrývali kapky krve stejně jako jeho tvář. Z nosu se mu valila krev a on se jí snažil zastavit dlaní ale stékala mu dolů na rukáv který měl teď promáčený krví stejně jako kalhoty na které krev kapala.
,,Franku…''šeptl jsem a z očí se mi začali valit slzy. Koukl se na mě naprosto zničeným pohledem, jeho oči byli tak pusté, plné bolesti a slz. Hystericky se po mě vrhnul a mačkal mě v objetí. Zvedl jsem ho a táhnul pryč. Křečovitě si svíral břicho. Vzal jsem ho do náručí a nesl až k jeho domu. Jeho krev mi potřísnila všechno oblečení.
Odemkl jsem a odnesl ho do jeho pokoje kde jsem ho položil na postel.
V koupelně jsem popadl první ručník co mi padl do oka a namočil ho ve studené vodě. Stihnul jsem se na těch pár vteřin podívat do zrcadla. Měl jsem obličej, vlasy i tričko od jeho krve…
Frank ležel na posteli se zakloněnou hlavou a snažil se zastavit krvácení z nosu. Pořád vzlykal.
Sedl jsem si na postel a jemně mu otíral obličej.
,,Byli to oni?'' zeptal jsem se a on jen přikývl. Můj obličej se stáhl v bolestném úšklebku. Jeho obličej byl už čistý a krev zastavená. Odložil jsem ručník a sedl si na okraj postele. Slzy mi teď tekly proudem a já nic neviděl.
,,Je mi to líto, tohle jsem nechtěl…nechtěl jsem abys kvůli mně trpěl…''zalykal jsem se. Ucítil jsem jeho ruce na mých zádech.
,,Za to přece nemůžeš…''Položil si hlavu na mé rameno. Otočil jsem se na něj. Rty jsem měl téměř na jeho.
,,Já mám jen strach že tě ztratím...mám strach z toho že se mě bojíš…''
Už jsem se k němu nepřiblížil a jen jsem čekal co na to řekne, co udělá. Jeho oči mě pozorovali a čím dál tím víc se přibližovali. Musel jsem dávat pozor při líbání na jeho nos. Přece jenom ho měl asi zlomený. Když mě líbal sténal bolestí ale nepřestával mě líbat a ani já jeho ne. Neudržel jsem rovnováhu a svezl se z postele na zem. Narazil svými boky do mých a já ho k sobě přitiskl pevněji.
Sundaval ze mě oblečení a já se pod teplem jeho těla začínal potit. Hlavou mi běželi všechny okamžiky s ním. Od prváku až do chvíle kdy jsem ho našel od krve v té uličce. Splnili se mi moje nejtajnější myšlenky když jsem ho líbal, když jsem se ho dotýkal, když jsem se s ním miloval…
***
Vyšel jsem ze školy s úsměvem na rtech. Bylo jaro a z oblohy padaly teplé kapky deště. Zkoušky jsem měl za sebou. Čtyři roky školy u konce. Nikdy jsem si nemyslel, že by mi to mohlo chybět. Vzpomněl jsem si na začátek čtvrťáku. Na ten den kdy jsem seděl v jídelně a přemýšlel jak jsem opuštěný a svět je nespravedlivý. Kolik věcí se za necelý rok může změnit. Sevřel jsem pevněji Frankovu ruku ve své. Každý den jsem se přesvědčoval že se mi to nezdá. Konečně jsem se uvnitř cítil naplněný. Nebyl jsem tu zbytečný a nikdo mě nepřehlížel. Už jsem nebyl duch. Nikdy jsem nevěřil splněným přáním, ale když držím Franka za ruku můžu říct že jsem se mýlil.
Ray a Mikey na nás čekali už čekali před školou.
,,Konečně se budem moct naplno věnovat kapele…''řekl Frank a já mu věnoval dlouhý polibek.
…Nikdy jsem nevěřil splněným přáním…Nikdy jsem nebyl v pohodě....
END
Uaaa nadhera xD
<3