27. února 2008 v 11:34 | Violet Hysteria
|
,,Zabils mu přítele?Takže on….'' Bertovi trvalo skoro další čtyři dny než ze mě dostal všechno o tom co jsem Frankovi provedl. Byl vůbec zázrak, že to ze mě dostal a nebylo to jednoduché to říkat nahlas. Můj hlas mi přitom zůstával v krku a já pár hodin nemohl vůbec promluvit. Přišlo mi to uhozený, že to Bertovi vykládám a on mi za to dává cigarety. Ale nemohl jsem si pomoct a jediné co mě uklidnilo bylo pořádně si šluknout.
Bert se dozvěděl skoro všechno. Řekl jsem mu, že Frank měl přítele a já abyhc se k němu dostal tak jsem ho zabil. Chvílema jsem si povídal spíš sám pro sebe než k Bertovi a tak jsem mu prozradil víc než jsem chtěl. Bál jsem se aby ostatním vězňům třeba nenapovídal, že mu skoro každou noc pomalu brečím na ramínku což nebylo zas až tak přesné ale občas jsem cítil hořké slzy na rtech.
Ale Bert takový nebyl. Za ten týden jsem ho označil za docela fajn kluka i když mě dost rozčilovalo jak mi pořád říkal kámo. Nikdy jsem nebyl ničí kámarád.
,,Hele nechceš s těma otázkami na chvíli přestat?''nadhodil jsem protivně''co budeš dělat až o mě budeš všechno vědět?A veř mi že toho moc není a my tu budeme do konce života..''Bert se zahihňal a něco zamručel. Otočil jsem se na posteli k čelem ke zdi a prstem jsem jezdil po popraskaných liniích což byla jediná činnost kterou jsem mohl dělat celé noci kdy jsem nemohl usnout.
,,A ty jsi Gay?''zeptal se do ticha. Téhle otázce jsem se prozatím vyhnul a hodlal jsem se jí vyhýbat i dál. To, že jsem se do Franka zamiloval jsem ve svém vyprávění vůbec nezmiňoval a upravil jsem si to tak aby mi Bert věřil.
,,Ne..''zašeptal jsem tak aby to slyšel jen on a tvrdě jsem k sobě přitlačil oční víčka. Věděl jsem že mi nevěří. Nebyl blbej…
Bylo úterý a já se celý den klepal z toho, že zítra zamnou příjde Frank. Děsil jsem se toho ale zároveň jsem už potřeboval vidět jeho tvář a slyšet jeho hlas. Vědomí toho že by nepřišel mě ničilo…bál bych se že se mu něco stalo…že ho ty zrůdy dostali a já mu nemůžu pomoct. Pomohl bych mu kdyby bylo jak a přesto, že jsem tomuhle sám nevěřil utěšoval jsem se tím že jednou mi možná odpustí i když to byla jen ubohé zrnko ve vesmíru.
Šel jsem přes jídelnu a mířil ke stolu kde jsem obvykle sedával. Obešel jsem stůl kde seděli nějací dost namachrovaní černoši kteří po mě už od začátku koukali tak, že by mi nejradši vrazili kudlu do oka. Minul jsem Bertův malý spolek šáhlých vrahounů kteří si libují v tom nípat se v obědě a představovat si že je to jejich oběť a když už jsem se přiblížil na dosah svého místečka zatočila se semnou podlaha já se předklonil a můj tác se převrhl na jednoho týpka kterej vypadal, že to přehnal se steroidy. Když jsem dopadl na podlahu viděl jsem jak se noha která mě podrazila stahuje pod stůl. Výhled na toho kdo mi podrazil nohy mi zastoupil vězeň se skvrnou od trička.
Ležel jsem na zemi a zase jsem věděl co příjde. Okolní stoly zmlkly a pozorovali co se teď bude dít. Někteří šeptem povzbuzovali týpka nade mnou aby mi ukázal, aby mi rozbil držku. Vyděšeně jsem se koukal na tu horu svalů jak se nade mnou sklání a nebyl jsem ani schopnej se bránit. Zvedl mě za límec. "Ty malej sráči"Zařval a jeho pěsti mi lítali po obličeji.
Během okamžiku se přihnali dozorci a odtrhli ho ode mě. Z pusy a z nosu který jsem měl nejspíš zlomený mi tekla krev.
Odvedli mě na ošetřovnu a pak zpátky do cely kde mě nechali samotného až do večera než se vrátili ostatní z povinných prací.
Seděl jsem na posteli a prohlížel si rýsující se modřinu kolem oka. Bert vešel do cely která se za ním ihned zavřela a podával mi cigaretu. Seděli jsme naproti sobě a on se ani slovem o incidentu v jídelně nezmínil. V noci mě tížila bolest ve zlomeném nose a tak jsem nemohl spát. Bert chrápal a já nemohl ani přemýšlet. Všechno se ve mně bouřilo a bolelo. Ráno jsem se probral a podíval se do zrcátka kde se rýsovala modřina hrající barvami.
,,Gerard Way…návštěva" Za Frankem mě odvedli chvíli po Bertovi kterému taky přišla návštěva. Seděl s nějakým mužem pár stolů od nás a o něčem horlivě diskutovali. Svůj pohled jsem zaměřil ke stolu kde seděl Frank. Dozorce mě nechal posadit a posunul se trochu dál od nás. Netrpělivě jsem zamrkal a nenápadně jsem se podíval na Franka.
Na tváři mu hrál pobavený úsměv.
,,Vidím, že sis tu našel kamarády.."pokýval hlavou a prstem objel kruh okol svého oka.
Pokrčil jsem rameny."Řekneš mi jaké to bylo?"
,,Jaké bylo co?"
"No když tě někdo zmlátí….nikdy jsem se nepral takže nevím jaké to je…bolí to? Co si přitom cítil?Nechal ses?Bránil ses?"V jeho očích už zas pohrávala ta nenávist."Řekni mi že sis to zasloužil"Jednoduchý úsměv. Díval jsem se mu do očí a v puse jsem měl vyschlo. V hlavě mi to vřelo a pěsti jsem měl zatnuté."Řekni to"
,,Franku..já vím, že mě nenávidíš…já ale..prosím já tě…"
,,Ne mlč! Neříkej zas tu hnusnou lež , že mě miluješ, už to víckrát neříkej nebo se pozvracím!"
Všechny hlavy v místnosti se k nám otočili když jsem s rukama s pouty převrhl stůl který nás dělil a vrhl se na Franka. Křičel jsem a mlátil jsem sebou částečně o podlahu a částečně o Franka. Křičel jsem mu do ucha a cítil jsem ruce které mě od něj odtrhávali.
,,Je to pravda!!Je to pravda!!Miluju tě!"křičel jsem když mě dva silní muži odváděli z místnosti a já sebou škubal, kroutil. V místnosti bylo ticho a všichni se na mě koukali. Koukali a Franka a já nevnímal nic okolo jen jsem měl potřebu Franka přesvědčit že nejsem lhář.
Dozorci mě vlekli studenou a mdle osvětlenou chodbou. Moje nohy se zmítali po podlaze a moje tělo letělo dovnitř místnosti obložené měkkými stěnami.
Byl jsem na samotce. Chodili mi sem jen dát napít a najíst. První tři dny jsem se bránil ale pak jsem to už vzdal. Byl jsem na to moc slabý. Počítal jsem dny a hodiny a nakonec jsem počítal i vteřiny. Počítal jsem na stěnách místnosti škrábance a přidělával jsem další a další.
Strávil jsem tam čtyři týdny, vylezl jsem zesláblý a asi o pět kilo lehčí.
,,Kámo tohle sis pěkně zavařil"pronesl Bert jakmile se zamnou mříže zavřeli. Svezl se z postele a s úsměvem mi podával cigaretu. Nebyl jsem zvyklý měsíc mluvit a tak jsem si jí mlčky vzal. Vykouřil jsem jí rychle a ihned jsem se dožadoval další.
,,Něco za něco kámo"řekl Bert. Krabička zůstávala pořád v jeho dlaních a já zoufale a vyčerpaně vzdechl."Řekneš mi pravdu?"zeptal se a já rychle přikývl. Už mi nezáleželo na ničem tak proč také něco skrývat. Stejně o mě ví všechno.
,,Jsi Gay žejo?Lhal si mi…protože ty miluješ toho…toho..Franka?" Počkat a tohle ví jak ptal jsem se sebe v duchu a ruka mi zůstala pár centimetrů od cigarety. Matně jsem se rozpomínal na to co jsem křičel když mě odváděli nebo spíš odtahovali od Franka.
,,Jo jsem buzna"řekl jsem mírně přiškrceným hlasem. Bert potřásl krabkou abyhc si už konečně vytáhl další cigaretu. Konečně jsem našel ztracené hlasivky a během hodiny věděl každý detail bez jakýkoliv lží z mého života. Už nebylo co víc prozrazovat.
"Budu tu hnít do konce života a on se na mě bude chodit dívat a bude mě mučit svým pohledem a řečmi…možná se dřív zblázním.."
"tak proč ty jeho návštěvy přijímáš?Vždyť nemusíš…"
,,Dlužím mu to…vlastně bych si vůbec neměl stěžovat.."Bert seděl vedle mě na posteli a kouř z cigaret halil naše tváře.
,,Hele kámo všechno se může změnit.."řekl.
,,Jak to myslíš…?"zeptal jsem se.
,,Věř mi.."Bertův obličej byl kousek…malý kousek od mého. Stačilo se jen trochu posunout. Ale on to udělal za mě a jeho rty líbali mé. Trochu zoufale ale přitom něžně. Nikdy bych to do někoho jako je Bert neřekl. Jeho jazyk mi naléhavě zkoumal ústa a jeho ruka jela po mém boku. Chtěl jsem si ho přitáhnout víc k sobě ale on se odtáhl.
,,Dobrou Gerarde…''poprvé mi řekl jménem a myslel to upřímně. Konečně jsem poprvé tady usnul klidným spánkem i když mě předtím bodla výčitka svědomí kvůli Frankovi. Ale víc už jsem na něj te´d nemyslel…
Frank si to svým způsobem zasloužil...alespoň podle mýho názoru XD