Gerard's POV
Koukal jsem se na tu zničenou bytost přede mnou. Frank seděl v chodbě nemocnice na lavici a jeho duše byla škrcena bolestí. Jeho bolest do mě pronikala, cítil jsem ji. Ještě nikdy jsem nic takového neudělal. Teprve teď jsem si to uvědomil. Co jsem mu způsobil.
Bodlo mě u srdce, ale věděl jsem, že už brzo ukončím jeho trápení.
Sedl jsem si v tichosti vedle něj na lavici a jemně jsem mu položil ruku na rameno. Zdálo se tak křehké. Kdybych jen trochu víc zmáčknul rozsypal by se jako sklo.
Frank zvedl hlavu a podíval se na mě. Myslím že přes slzy mě asi ani nepoznal ale i tak mě prudce objal. Jeho hlasité vzlyky zanikaly v mém rameni a já ho hladil jemně po zádech. Po rtech mi přejel odlehčený úsměv. Viděl jsem to všechno tak jednoduše.
Zatímco jsem ho objímal pozoroval jsem na konci chodby hodiny. Ručičky hodin se líně pohybovaly od minuty k minutě. Bylo pět hodin.
,,Frank Iero?''doktor oslovil Franka a on zvedl hlavu.
,,Pojďte semnou prosím.'' Frank se ode mě odtáhl a odešel s doktorem.
Na hodinách bylo teď sedm hodin a pět minut. Uměl jsem být trpělivý a kdybych tady měl čekat celou noc nevadilo by mi to. Neměl jsem proč spěchat. Zatím.
Frank se vrátil o půl hodiny později. Vypadal už klidnější. Alespoň takhle na pohled, ale pod nemocničním osvětlením vypadal nepřirozeně bledý.
,,Chceš odvézt domů?''navrhl jsem mu opatrně a on skoro neznatelně přikývl. Došli jsme v tichosti až před vchod nemocnice kde jsem zaparkoval. Otevřel jsem mu dveře spolujezdce a čekal až nastoupí. Pohyboval se pomalu a já měl strach aby neupadl a nerozsypal se jako sklo.
,,Jsem Frank…Iero, ty jsi…byl tam že?''
Přikývl jsem a představil se mu, nastoupili jsme a já nastartoval. Mlčeli jsme celou cestu. Jen Frank mi občas řekl kam mám zahnout.
Dojeli jsme k místu kde bydlel. Já vypnul motor a vytáhnul klíčky ze zapalování. Frank se podíval někam nahoru k oknům která mu nejspíš patřila.
,,Zvládneš to? Neměl bych…''Nedokončil jsem větu.
Frank se chvíli rozmýšlel a oči se mu zalily slzami.
,,Už to nikdy nebude takový…''zavrtěl hlavou a otřel si slzy,''zvládnu to..sám…ale děkuju ti''
Začal vystupovat z auta.
,,Počkej''otočil se''dám ti aspoň moje číslo…víš kdyby sis třeba chtěl promluvit''na palubní desce jsem naškrábal moje číslo na kus papíru a podal mu ho. Vzal si ho beze slova a odešel. Sledoval jsem ho dokud nezmizel ve vchodu a pak jsem odjel k sobě.
Bylo naivní předpokládat, že by mě hned pozval k sobě. Mohl jsem mu ušetřit trápení. Takhle nebude celou noc spát a možná, že ukončí svoje trápení sám. Což by pro mě bylo mnohem jednoduší.
Začal jsem se cítit unavený tak jsem hned zapadl do postele ale usnout jsem nemohl. V hlavě se mi začali motat tváře mých bývalých obětí. Všechny jejich vyděšené pohledy, někdy i prosby, výmluvy a sliby. Pozoroval jsem strop nad sebou na kterém běželi krvavé obrazy.
Dnes nebude Frank jediný který neusne.
Frank's POV
Zaklapl jsem dveře bytu a svezl jsem se na zem. Nebylo to možné. Teď jsem měl být s ním! Měli jsme se smát a užívat si spolu. V bytě byla tma a mě hučelo v uších. Bylo to nejneúnosnější ticho co jsem kdy zažil. Nedokázal jsem vůbec uvažovat. Jen jsem pořád viděl Iana. Jeho usměvavou tvář, to co mi říkal, jak jsme se spolu smáli. Byli jsme úžasný pár. Nedokážu bez něj žít. Můj život se sesypal během pár hodin.
Začal jsem vzpomínat jak jsme se dali dohromady.
Už to byl skoro rok. Za měsíc by to byl rok co jsme spolu. Plánovali jsme si, že si uděláme oslavu. Jen mi dva. Přišel ke mně do obchodu a hledal brigádu. Líbil se mi. Ne že bych myslel na to že bych ho mohl sbalit ale byl mi prostě sympatický. Nikdy předtím jsem s klukem nebyl. Chodil jsem s holkama, prostě normálně, ale Ian něco v sobě měl co mě přitahovalo. Jeho temné oči a jeho vlasy vždycky tak neposedné. Nedokázal jsem odtrhnout oči od jeho rukou, které byli tak perfektně propracované skoro jako by je někdo vytesal do kamene.
Nechal jsem ho už jen kvůli tomu u mě pracovat a byl jsem pyšný na to že znám někoho jako je on. Začali jsme se vídat i mimo práci a on mě val na různé party a koncerty jeho přátel v klubech. Zjistil jsem, že je hodně oblíbený a když někam přišel všechny holky se kolem něj sesypali jako vosy na med.
Začal jsem žárlit a byl jsem protivný. Nevěděl jsem ani proč a nejspíš jsem si nechtěl přiznat že jsem do něj zamilovaný. Ale pak na jedné směně v obchodě se tak strašně nebezpečně přiblížil a mě se rozbušilo srdce jako ještě nikdy v životě. Přemýšlel jsem celé dny a nakonec jsem si musel přiznat že jsem do něj zamilovaný. Jinak to být nemohlo.
A přiznání přišlo tak nějak samo. Byli jsme u mě a já mu ukazoval nějaké svoje obrazy. Pili jsme a já ho začal líbat. Řekl mi že se mu líbím už od prvního dne kdy mě poznal.
Od té doby to bylo tak neuvěřitelně úžasný, že jsem myslel že se mi to jen zdá.
A teď je všechno pryč. V jediné minutě jeho oči vyhasly a jeho úsměv zmizel navždy.
A mě napadlo že všechno dobré není navždy. Čím víc štěstí tím víc potom trpíš.





krásnýýýýýýýýýýýýýýýýýýý