20. ledna 2008 v 12:26 | Ellis
|
Tak konečně mám počítač:D
Chystal jsem se jít dovnitř. Zvedl jsem se a snažil nebrečet.
,,Scott, dneska zpíval jak idiot.''ozvalo se a já zvedl hlavu. Byl to Frank. Co to říkal? Že Scott zpíval jak idiot? Nechápavě jsem se na něj koukal. On se ohlídl, přišel ke mně, zapálil si a posadil se na schody.
Sedl jsem si vedle něj a taky jsem si zapálil.
,,Radši bych byl kdybys u nás zpíval ty, ale nejde to..''
O čem to kurva mluví?!Vypadalo to jako kdyby si povídal spíš sám pro sebe. Díval se nepřítomně před sebe a pak se ušklíbnul. Konečně se na mě podíval a mě skoro upadla držka. Byl tak neuvěřitelně úžasnej.
,,Proč?''vydechl jsem.
,,Chci se ti omluvit, sem hroznej kretén. Vím jak se chovám, ale prostě jsem to já.''Najednou se prudce zvedl a chtěl odejít. Chytil jsem ho.
,,Počkej.Nerozumím tomu.''
Zakroutil hlavou a vyprostil se z mého sevření. Seděl jsem tam ještě chvíli a pak jsem šel radši domů.
Co se to děje sakra?
***
Rodiče už dávno spali. Seděl jsem v obýváku po tmě ještě tři hodiny než přišel domů Mikey. Strašně se mě lekl když uviděl mě jako temnou siluetu jdoucí z obýváku k němu. Přitlačil jsem ho ke zdi.
,,Co se to tady děje?Co to má znamenat že nemůžu bejt u vás ve skupině, když Frank by mě tam chtěl,hm?''
,,Gerarde neblbni a pust mě!!
,,Tak mi to řekni ne!!!''
,,Teď ne!Chováš se jako idiot!Pořád mě jen urážíš a řveš na mě, já se ti omluvil ale tobě to nestačilo, tak mě nech být!''
,,Nenávidím tě!''
***
Výborný. Zůstal jsem stát dole pod schody po tmě a v hlavě jsem měl dvě myšlenky. Měl jsem strašnou chuť jít za Frankem teď hned a nechat si to vysvětlit protože v hlavě jsme měl zmatek. Nebo taky můžu jít spát a zkusit to zítra ještě s Mikeym. Jenže jsem věděl že neusnu pokud se to nedozvím hned teď. Ale zase jsem nevěděl jestli už bude Frank doma. Viděl jsem obrázek jeho a Nancy jak jdou spolu z plesu domů a on jí navrhne aby zůstala u něj a…
A i kdyby ne tak kdybych tam přišel teď v noci tak bych vypadal jako naprostý šílenec a nevím co bych mu přesně řekl. Tušil jsem že bych mu nejspíš vyklopil úplně všechno do posledního detailu.
Už jsem byl v polovině schodů, když mě napadl jiný člověk co by mi mohl pomoct. Otočil jsem se, z věšáku jsem vzal bundu a vyrazil jsem zpátky do noci. Srdce mi bušilo celou cestu. Jestli to nevyjde…
Už jsem nepřemýšlel jestli bude doma nebo ne. Došel jsem k Rayovu domu a koukl do jeho okna, kde bylo zhasnuto. Jediné co mě napadlo bylo hodit pár kamínků. Trefil jsem se ale nikdo z okna nevykoukl. Ani náznak pohybu záclony. Stál jsem tam a začínala mi být zima. Hlava mi třeštila a já stěží mohl dýchat jak jsem byl tím vším rozrušený.
Pak jsem za sebou zaslechl kroky. Otočil jsem se a značně jsem si oddechl. Byl to Ray.
Zastavil se pár kroků předemnou a vypadal hodně překvapeně že mě tu vidí.
Dívali jsme se na sebe a já přemýšlel jestli to bude ještě ten starý Ray jakého jsem znával. Bude se semnou chtít vůbec bavit?
,,Ahoj''pozdravil jsem ho.
,,Gerarde co tu děláš?'' zeptal se. Nebylo to otráveně ani naštvaně. Byl hodně překvapený. Četl jsem mu to ve tváři. Možná tam bylo i trochu strachu. Napadlo mě jestli si třeba nemyslí že jsem ho přišel zmlátit nebo podobně.
Pro jeho jistotu jsem se aspoň trochu usmál aby věděl že jsem tu jako přítel.
,,Potřeboval bych si s tebou promluvit..''
,,Teď? Nemohlo by to počkat do zítřka..??''
,,Rayi prosím! Je to důležitý, a jestli ti na mě ještě aspoň trochu záleží tak mi pomůžeš, já…já už nemůžu, každej mě jen přehlíží..já..''
Rozbrečel jsem se. Byl jsem tak psychicky vyčerpaný. Všechno se to na mě v tuhle chvíli sesypalo a já to už nemohl držet v sobě protože jsem věděl že každou chvíli mě to pohltí a ze mě nezůstane nic. Nemohl jsem takhle pokračovat dál. Bylo mi jedno, že tam Ray stojí a vidí mě takhle. V tuhle chvíli jsem byl jen sám. Já a moje utrpení. Můj žaludek svírala neviditelná ruka a srdce mi bušilo a hrozilo že mi prorazí hruď. Nemohl jsem popadnout dech a v krku jsem měl obrovský knedlík. Ruce se mi klepali a nohy mě nedokázali udržet takže jsem se zhroutil na kolena do roztávajícího sněhu.
Ticho v ulici přerušovali jen moje vzlyky a já se točil ve víru tmy.
Cítil jsem jak mě někdo zvedá ale moje nohy byli jako z vaty.
***
,,Gerarde!Gerarde!!!!!''
Někdo semnou třásl. Zaostřil jsem. Konečně jsem začal vnímat to co je okolo mě.
Byl jsem u Raye v pokoji a seděl jsem s hlavou v dlaních na kterých byli pořád ještě slzy.
Ray si sedl naproti mně a nechal mě sedět dokud jsem se neuklidnil.
,,Promiň..já..''
,,Ne to je v pořádku Gee, to já bych se měl omluvit. Nevím co to semnou bylo. Odkopl jsem tě a něchal tě samotnýho…''
Chvíli bylo ticho.
,,Já miluju Franka''Vypadlo ze mě.
Ray se nepohnul. Ani nevím jak se na to tvářil. Nedíval jsem se na něj.
A tehdy v té chvíli, v tu noc jsem mu řekl všechno do posledního malýho detailu. Mluvil jsem nekonečně dlouho ale on mě nepřerušil a když jsem skončil u toho rozhovoru s Frankem dneska večer a pak jak jsem šel k němu rozhostilo se ticho. Ray se koukal do země a já neviděl jeho výraz.
,,Gerarde měl by si asi něco vědět…'' řekl a podíval se na mě takovým pohledem až mě zamrazilo.
áááááááááááááááá!konečně!!!sem štastná!!!ted si to du přečíst